Jezero smutku

Mám svoje jezero, tam často chodívám
a na temnou hladinu dlouze hledívám,
na jeho břehu vzpomínám na dávné doby,
občas se i napiji jeho hořké vody.

Mé hluboké jezero, tak důvěrně známé,
do ledových vod nořím své dlaně,
někdy tam prosedím třeba i celý den,
čas tam plyne pomalu jak pomíjivý sen.

Ty chladné hlubiny žádné city neznají,
klidně přijmou slzy, které do nich padají,
vídám svou smutnou tvář na jeho hladině,
když poddávám se zoufalství, trápení a vině.

Někdy mívám nutkání, které mě děsí
víc než moje noční můry a děsy,
vstoupit do jezera, nechat se vodou obejmout
a v těch černých hlubinách navždy utonout.