Překroč svůj stín - 33.část

Terasa hotelu Delhi byla zahalena do příjemně teplého podvečerního šera. Avinash stál opřený o zábradlí a zamyšleně vypouštěl jeden šedivý obláček cigaretového kouře za druhým. Když za sebou zaslechl tiché kroky, odhodil nedopalek na zem a prudce se otočil. Byl to Viki, který zastavil kousek od něj, pár minut si ho zkoumavě prohlížel a pak řekl.
„Všude tě hledám, za chvíli máš hrát, tak odlož tu svoji kamennou masku a pojď. V každém vztahu to přece občas zaskřípe, proto ještě za sebou nemusíš pálit všechny mosty!“ řekl Avimu vyčítavě. Od té doby, co se vrátil z Dillí, s ním nebyla kloudná řeč. Ten si jej ale zamračeně změřil a odvětil ledovým tónem.
„Co ty o tom víš…všechny tvé známosti byly doposud na pár nocí, tak jako kdysi u mne. Ale tohle je něco zcela jiného, pochybuji, že chápeš, jak mi je. Po tom všem, co jsme spolu se Shanti prožili, ze mne udělala přede všemi blázna! A já jí tolik věřil, když mi šeptala, usínajíc v mé náruči, že naše srdce bijí jen pro sebe. Věř mi, že za naši lásku bych obětoval svůj život. A ona? Nějak rychle zapomněla, kdo ji zachránil z Joshových spárů, pomáhal lépe snášet její úděl, který jí určil sám osud, prožíval s ní každou tu hroznou minutu v Kalkatě, utěšoval ji, když se zotavovala ze svých zranění a drásavých snů. A přitom se to, co říkala přede všemi tehdy na přehlídce, zdálo tak pravdivé! Přál bych ti vidět, jak se na mne ten francouzský frajírek před týdnem pohrdavě díval, jako na nějaký obtížný hmyz, a ten jejich manažer Prashad také. Tohle jí nikdy nezapomenu!“
„Ale…“
Avi po něm znovu seknul zlostným pohledem.
„Dost řečí, nechci už o tom déle mluvit, rozumíš?“
„No dobrá, ale ty se o ni nebojíš? V poslední době se kolem ní znovu mlsně plíží Josh. Být tebou, nestavěl bych se k tomu tak lehkovážně, víš, jak je pro ni nebezpečný.“
„Tak v tomhle směru jsem si téměř jistý, že se mu dokáže ubránit, a má teď kolem sebe tolik ochránců, že můžeš být docela klidný.“ Odpověděl jízlivě.
„Jak myslíš…“ dodal ještě nedůvěřivě Viki, ale víc už se neodvažoval říct, protože Avi se tvářil dost nepřístupně. Nechtěl si ho zbytečně znepřátelit. Přesto se mu zdálo, že za rouškou zlosti se skrývá také bezmezný smutek, i oči se mu podivně leskly, tak jako kdysi dávno ve Veer Mahalu.
O čtvrt hodiny později se již plným sálem poprvé rozezněly za doprovodu místní kapely první akordy Aviho nové skladby Ab tere bin…

…Teď musím bez tebe žít,
hořký jed života pít,
kdy zhojí se city raněné?
Proč nemám, jako ty,
srdce z kamene?…

Když po pěti minutách píseň skončila, na kratičkou chvilku nastalo dojemné ticho, a pak se sálem rozezněl velmi hlasitý potlesk, trvající a neutichající po další tři minuty. Viki se šťastně usmál, z dnešního vystoupení byl trochu nervózní, ale Avinash to zvládl nad očekávání dobře, i když nešlo přehlédnout, že si po doznění posledního tónu nenápadně otřel z tváří slzy. Musel se také vrátit zpět na pódium, protože obecenstvo si vyžádalo ještě jednu skladbu a Vikimu se zdálo, že se mu tím úspěchem i maličko zlepšila nálada. O půl hodiny později již oba sestupovali po schodech směrem k východu, tu se náhle před nimi objevil neznámý muž. Viki si vzpomněl, že se s ním už kdysi dávno setkal.
„Dobrý den, mladý muži. Můžete se chvíli zdržet? Poslouchám vás již delší dobu, ale váš dnešní výkon byl obdivuhodný, skláním se před nevšedním talentem. Z každého tónu vašeho hlasu a písmenka úžasného textu čišela bezmezná láska a zároveň bolest, pramenící zřejmě z vlastní zkušenosti, dva city, které umí vykouzlit jen sám život, a vaše srdce jim dalo křídla. A já jim mohu poskytnout obrovský prostor, aby mohly vzlétnout. Víte, kdo jsem?“
Avinash se na něj mírně zamračil a pak zavrtěl hlavou.
„Jmenuji se Shahid Khan, a mým posláním je hledat a připravovat nové talenty pro hudební branži. U vás tuším obrovský úspěch, potřebujete jen odborné vedení. Očekávám vás tedy zítra po sedmé hodině v mém studiu. Zde máte mou navštívenku i s adresou. A budu velmi rád, když mne neodmítnete, tak jako tenkrát, byla by to opravdu škoda...“

O dva týdny později…

Maria Naasheb netrpělivě zaklepala na dveře Aviho pokoje, protože před malou chvilkou právě zapnula rádio, a srdce jí zaplesalo radostí.
„Mohu dál?“ zeptala se s úsměvem, když nakoukla dovnitř.
„Ale jistě, mami, pročpak se ptáš? Ty přece můžeš kdykoliv.“
„Já jen… pusť si rychle rádio, právě to začalo hrát…“ a tajemně se usmála.
Natáhl se z křesla, zamyšleně zmáčknul tlačítko a zvedl udiveně obočí. Pak se otočil na mámu a rozpačitě se usmál. Byl to opravdu zvláštní pocit…slyšet odtamtud sám sebe.
„Je to moc krásné, povedla se ti, i když…“ Přistoupila k němu a pohladila ho po vlasech, a konečně se nechal obejmout.
„Mám ji pořád hrozně moc rád, proč mi to udělala?“ zeptal se tiše a zvednul k mámě ty svoje krásné čokoládové oči. Usmála se na něj a utřela mu malou slzu, která se navzdory sebeovládání rozkutálela po jeho tváři.
„Neudělala ti přece vůbec nic, všechno jednoduše vyplynulo z nové a neobvyklé situace, prostě oba potřebujete více času, možná být na chviličku od sebe, to je vše. Příliš ses na ni upnul, bojíš se o ni, střežíš ji, ale ona je jiná než ostatní dívky, a ty dobře víš proč…potřebuje mít zatím volná křídla. A pokud ji tolik miluješ, musíš si rozmyslet, co vlastně chceš, naučit se ovládat svou prudkou povahu a brát více ohled na to, co si přeje a po čem touží Shanti…“
Příliš jej ale nepřesvědčila, pokývl jen rameny, zvedl se z křesla a políbil mámu na čelo.
„Uvidíme, jdu se ven projít, nějak mně bolí hlava…“
Ve skutečnosti měl v úmyslu navštívit Shahida Khana, který se chtěl domluvit na natáčení prvního alba. Schůzka byla již včera, ale v posledních dnech neměl vůbec na nic náladu a tak tam nešel. V prestižním salónu v Dillí měl mnohem větší týdenní plat, na který si rychle zvykl, ale nyní u mistra Gushara to nebyla žádná sláva, musel se dost omezovat. Napadlo jej, že by mu snad mohl dát Shahid nějakou zálohu, připadlo mu to jako dost dobrý nápad. O čtvrt hodiny později již klepal na dveře jeho kanceláře. Shahid se na něj otočil, zrovna telefonoval, ale pokynul mu, aby se posadil. Když konečně položil sluchátko, řekl zvesela.
„Tak nejdříve ty, chlapče, copak bys rád?“
„Ehm…jak bych to…prostě potřebuji nějakou zálohu. Nejsem na tom nyní finančně zrovna nejlíp…takže…“ a rozpačitě se poškrábal ve své černé kštici.
Shahid se tajemně usmál a naoko přísně se zeptal.
„Aha, a kolik?“
„No…stačilo by mi…tisíc rupií…“
„Tisíc…hm…a nechtěl bys třeba rovnou…sto tisíc?“
Avi se na něj nechápavě zadíval, pak povzdechl a řekl.
„No nic, tak já půjdu, a nemusíte si ze mne dělat legraci, omlouvám se, že jsem vás obtěžoval…“
Shahid už nevydržel ho déle trápit, tvář se mu rozjasnila úsměvem a odvětil.
„Počkej přece, myslím to naprosto vážně, chlapče. Od včerejška tě sháním, nebereš telefon a pak se divíš, že nic nevíš!“
„A co bych měl vědět?“
„Třeba to, že tvá píseň Ab tere bin se doslova přes noc stala hitem, mám tady šek na sto tisíc rupií, v rádiu se hraje již na všech stanicích. A také návrh smlouvy s hudebním vydavatelstvím SSCI. Teď se mi jen párkrát podepíšeš a příští týden začínáme s albem. Počítej také s několika rozhovory, pro tisk a podobně. A pokud mohu říct svůj názor, nebude trvat dlouho a k tisícům přibudou další nuly.Tak co? Spokojený?“
Avinash zprvu nemohl popadnout dech, ale pak se šťastně usmál. Konečně nějaká dobrá zpráva! Poděkoval a jako omámený běžel domů, aby to sdělil mámě, Vikimu, ale také…rozhodl se, že dnes zavolá Shanti. Musí jí to přece říct! Měl najednou pocit, že to, co se dnes dozvěděl, docela otupilo osten jeho hněvu…

Dillí, tentýž den odpoledne...

Shanti zamyšleně přicházela ke svému bytu, v posledních dnech se cítila dost sklíčeně. Trápil ji Avinashův náhlý odchod a také dávno zapomenutých potíží přibývalo. Náramek pálil stále více, jako by jí zápěstí neustále olizovaly žhavé plameny a mimo to se přidaly ještě podivné ranní nevolnosti. Udiveně se podívala na konec chodby ke dveřím, kde opět netrpělivě přešlapoval poslíček z květinářství. Tentokrát měl v náručí žluté růže, že přes ně na něj skoro nebylo vidět.
„Vy jste tady zase?“ zeptala se jej nevrle, i když ji zarazila barva květů.
„Hm, vidím, že mám štěstí, jinak bych to vezl zpět, a to by byla škoda, nemyslíte?“ řekl zvesela. Nic mu na to neodpověděla a převzala kytici. Žluté růže? Proč by jí Josh posílal zrovna tyhle? Tuhle barvu má přece rád Avi…
Zavřela dveře, přivítala se s Lakhí a květiny dala do vázy. Náhle se naléhavě rozezněl telefon. Že by to byl Michael? Nebo strýček? Zvedla sluchátko a po chvilce se jí rozbušilo srdce a do očí vyhrkly slzy, když uslyšela hlas, který by vůbec nečekala. Jako omámená poslouchala jeho překotně znějící slova.
„Shanti? Slyšíš mně? Dostala jsi můj voňavý pozdrav? Jsem slavný, miláčku, více, než si dokážeš představit! Jsem také hrozně šťastný a chci se o to s tebou podělit. Čekej mně, přijedu za tebou za tři dny…a…stále tě moc miluji…navzdory všemu, co se mezi námi stalo…strašně se těším, až opět ucítím, jak sladce chutnáš, lásko...“ dodal rozechvělým hlasem.
„Já taky…a blahopřeji, budu se moc těšit…“ Třesoucíma se rukama zavěsila a na okamžik si jimi zakryla tvář.
Takové zakončení dnešního dne vůbec nečekala, svět se zdál být hned mnohem hezčí. Radostně k sobě přitiskla Lakhí a dala jí pusu na čumáček.
„Tak vidíš, zlatíčko, zase bude vše v pořádku, a nyní pojď, dáme si něco dobrého na zub…“
Teď jí zbývalo jen nějak přečkat následující tři dny…netušila však, že tak jako má měsíc svoji odvrácenou tvář, její osud pro ni opět chystal další těžkou zkoušku…