Otázka

U nás navsi, tak jako asi v mnohých vesnicích je před obchodem taková ta nástěnka za sklem. Vlastně je to skříňka na dvou nožkách z kovových trubek zabetonovaných do země.
Tahleta, i když nevypadá moc zlověstně obsahuje oznámení o tom, kdo umřel, říká se tomu kdovíproč „parte“. Je to list papíru, obvykle černě orámovaný, kde je jméno, datum úmrtí a jakési rozloučení rodiny
Popravdě, nějak se o to moc nezajímám, lidi v tom kritickém věku moc neznám a jaksi se mi nechce meditovat nad tím, kdo zrovna umřel, čí se to bratranec nebo strýc, kde vlastně bydlí atd. Však to asi většinou znáte.
Nicméně, jiní lidé z mé rodiny to čtou a tyto informace mě zase tak moc nemíjejí, protože o tom rádi mluví, vidí v tom příhodné téma ke konverzaci. A tak slýchám takové věty jako: „Co tak najednou. Byl ještě mladý, bylo mu 52 let a nikdy nebýval nemocný ..“, popřípadě, „Umřel na rakovinu (a teď si dosaďte čeho). Nojo, nevíme dne ani hodiny.“ Popravdě mě to v 99% moc netankuje, ale ze slušnosti předstírám zájem otřepanými větami jako „Jo, toho jsem znal, jednou jsem ho potkal ve fabrice.“ nebo něco podobného, co se zrovna hodí.
Zrovna jsem vyšel z obchodu a sedám na kolo, že pojedu domů. Před skříňkou stojí dvě tetky s nákupy, opírají se o taškami ověšená řidítka kol a klevetí. Jsou od pohledu v důchodovém věku, takže času mají habaděj. No a za mnou se vyřítí třetí, prohýbá se pod dvěma taškami. Vzhledem k poloze východu z obchodu je nemůže nevidět. A teď příjde ta prostá otázka, která mě napřed šokovala a potom rozesmála.
„Holky, dneska nemám čas, musím hned domů“, oznamovala ona tetka a řítila se ke stojanu na kola. V běhu jen tak hlavou pokynula k nástěnce s partema a se zájmem se hlasitě zeptala,

Je tam někdo NOVÝ?