Zabodnutý trn v srdci

Je mi šestnáct let a jedu do rodného kraje,
je tu posvícení a dechová hudba hraje.
Tančíme tango, valčík i veselou polku,
chlapci k sobě tisknou vyvolenou holku.

Jiří, kamarad tančí jenom se mnou,
jeho oči mají hloubku i barvu temnou.
Černější než jsou šumavská jezera,
utápím se v nich celá zardělá.

Protančíme dva večery, až do rána,
vracím se domů, ale hodně zklamaná.
Pusu mi nedal, ani nechtěl adresu,
nevím jak to velké zklamání unesu.

Dva roky uplynou, zas je tu posvícení,
bude to stejné, nebo se něco změní?
Už mě vyhlíží a oči má jenom pro mě,
není dobyvatel, chová se skromně.

Život jde dál, přijde zapomění?
Já se brzy vdám a on se také žení.
Můj muž mi iluze o lásce navždy vzal,
Jiří se rozvedl, štěstí nepotkal.


Zestárli jsme a je rodáků setkání,
jsem vdova a nic mi v cestě nebrání.
stojí u pultu zadumán a není sám,
obklopen ženami hledí jako hypnotyzován.

Odcházím dřív, než hudba začna hrát,
dnes už to vím, že měl mě rád.
Kdyby se tancovat osmělil,
nikdo by nás nikdy nerozdělil.

Ale co by dělal můj nemocný druh,
mě zůstal v srdci zabodnutý trn a Bůh