Oněginova smrt

,,Kam jdeme, Silvo?Jsem zvědavý, proč jsem jel 300 kilometrů, to musí být něco extra.“ ,,Jen pojď, brzo se to dovíš.“, odpověděla vysoká dívka, oblečená celá do černé barvy, jen ústa měla nalíčena sytě rudou rtěnkou. Bylo nevlídné prosincové ráno, počasí přímo vybízelo k tomu, aby člověk nevycházel z domu. Toho však dívka, říkejme ji třeba D. nedbala. Šla hrdě okrajem pole, které bylo už skoro zmrzlé. ,,Jdeme na výlet?“, optal se chlapec, který šel pobaveně za ní. ,, To asi ne..v takových botách se na výlet nechodí, Silvi.“ A zasmál se. Dívka na to nereagovala. Nevšímala si poznámek chlapce, říkejme mu třeba O. Co chvíli se podívala směrem k lesu, po jehož okraji vlastně oba šli. Vypadalo to, jako by někoho vyhlížela. Mlha padala a začínalo drobně mžít. Náhodný kolemjdoucí by se nejspíš za kráčející dvojicí udiveně ohlédl..
,,Jsme zde.“, zastavila se dívka na louce, která byla rozblácená, mokrá a která rozhodně nevybízela k žádným radovánkám. ,,Tady?“, zvedl udiveně O. obočí a zastrčil si ruce do kapes tmavomodré bundy. Najednou se ozvalo zapraskání větví a z lesa vyšli dva mladí lidé. Vysoká štíhlá dívka smutného výrazu a hned za ní mladý chlapec. Oba měli na sobě tmavomodré uniformy se zlatými knoflíky, chlapec měl na hlavě klobouk. Dívka, nazvěme ji N., přistoupila k dívce D. Chlapec, H. přistoupil k chlapci O. Nikdo nepromluvil ani slovo, zdálo se, že jediný živý a učastnící člověk je pouze O. ,, Těžko bychom našli vhodnější místo.“, zašeptala D. a dívala se někam do dáli, za O. ,,Budeme hrát divadlo?“, zasmál se nedůvěřivec. ,,Řekneš mi to teda? Docela by mě zajímalo, za co jsem vyhodil pět stovek, ..“ ,,Už žádná Silvi.“, ozvala se ostře D a vyčítavě pohlédla na O. Ten se zarazil. ,,Seznamte se s vaším sekundantem.“, pokynula rukou a ukázala na mladšího chlapce v klobouku. Usmál se, ale dále stál jako němý. ,, S kým?“, vypukl v hulvátský smích O. Smál se sám, nikdo krom něho k tomu důvod neměl. ,,Jsem váš sekundant.“, usmál se chlapec a postavil se vedle dívky N. ,, OK, takže budeme hrát divadlo nebo natáčet film nebo co? Docela rád bych stihl vlak do osmi večer, nemíním být doma až zítra odpoledne.“ Dívka D. se usmála. ,,Ten zřejmě nestihneš.“ ,,No to se uvidí.“,prohodil už otráveně O.
,, Nebudu déle zdržovat situaci, která musela nastat, pane Oněgine.“, při vyslovení tohoto jména se O. zarazil a podíval se na přítomné s výrazem, který naznačoval, že dívka, vyslovující toto jméno není zcela při smyslech. ,,Vyzývám vás na souboj.“, pronesla tiše, ale rozhodně. ,,Nemáte na vybranou. Přijměte prosím od svého sekundanta zbraň,“nato H. podal nic nechápajícímu účastníkovi starožitnou, soubojovou pistoli. ,,Předpokládám, že s ní umíte zacházet. Pro případ, že ne..“ chlapec mu názorně předvedl, jak se zbraň odjišťuje a kde se mačká spoušť. ,,No, myslím, že stihnu vlak už ve 4. Jestli jsi mě tahala na druhý konec republiky jen kvůli nějakému improvizovanému souboji, tak jsi to taky mohla říct předem. A věř mi, že bych si to dobře rozmyslel. Vemte si tu vaši pistol,“ a vztekle ji strčil sekundantovi do ruky. ,,Jen ne tak rychle, mladíku.“ Usmála se N. a namířila svou zbraň proti zbabělému účastníkovi. ,,Už je pozdě utíkat. Utekl jste jednou, teď už šanci nemáte..“ O. se zarazil. Vzal si tedy svou pistol zpět a poddal se osudu. Přistoupil na hru, kterou chápal jako dětské povyražení. ,,Můžu se zeptat, proč jsi mě vyzvala na souboj?“ a posměšně se zachechtal. Dívka D. se tvářila stále vážně a jako by nepřítomně hleděla někam do dáli. Při této otázce však zprudka na O. pohlédla. ,,Tak vy už ani do této chvíle netušíte? A já myslela, že vám to dojde..Nedošlo tedy.“,usmála se smutně. ,, Pamatujete na dopis, který jste ode mne dostal?“ a oči se jí zaleskly. ,,No pamatuju, ale to bylo docela dávno.“ ,,Pro vás nepochybně. Pamatujete si jeho obsah?“ ,,Proč se na tohle ptáš? To už je přece dávno vyřešené, zapomenuté? Co je tohle za divadlo,proboha?!“ rozčiloval se mladík a nervózně točil s pistolí jako s nějakou dětskou plastovou hračkou. Dívčin pohled se změnil v nenávistný. ,,Tak dávno?! Půl roku se vám zdá jako dávno? A když jste psal odpověď, také vám připadalo, že ten dopis jste dostal už dávno?!“ ,,Nechápu, co tím myslíš.“ ,,Ale chápete a moc dobře!!“ ,,Snad je všechno vyřešeno,ne? Prostě jsem napsal, co jsem si myslel, cos čekala proboha? Že se za tebou hned rozjedu jako dneska?“ a ironicky se zasmál. Dívčiny oči se zalily slzami, ale nechtěla dát svou slabost najevo. ,,Vůbec..vůbec jste nic nepochopil. Dostal jste dopis, vyznání lásky, dopis, který člověk píše srdcem a ne rozumem, napsala jsem vám tam všechno, všechno co jsem si myslela, cítila! A vaše odpověď? Tři řádky o tom, jak je vzdálenost šílená a nepřekonatelná.. Copak jste zešílel?!!“ rozkřikla se na něj. ,,Jak něco takového může zdravě uvažující člověk napsat?! Copak jste ani chvilku, ani minutu nepřemýšlel o tom, že Vaše odpověď může být zraňující?!“ ,,Napsal jsem, co jsem si myslel..“ ,,Ne! Vymlouval jste se! Vymlouval jste se na vzdálenost, což je věc, na kterou se nikdo nevymlouvá! Mluvil jste o budoucnosti, která nemá šanci..A vůbec jste nepomyslel na to, že mě tím obrovsky raníte, že mě tím připravíte o zdravý rozum!“,rozplakala se. ,,A pak?Co bylo pak? Konec..už se raději nebudete příliš ozývat a vnucovat, na co přeci..Anebo si budeme hrát na pokryteckou hru s názvem ,,Nic nebylo“. Přetvářka. Neustálá přetvářka na obou stranách! Ale tomu je konec. Zranil jste mě příliš mnoho, na to, abych vám odpustila. Což jsem mimochodem udělala..“ ,,Co to říkáš? Že jsem ti napsal, co si myslím, to bylo špatně? Holt jsem ti nenapsal, že tě miluju a že si tě chci vzít, no!“,ušklíbl se nechápavě. D.dělala, jako by to neslyšela. ,,Jste neuvěřitelný pokrytec a bezcitný člověk..A je mi líto, že mi to došlo tak pozdě.. Stydím se za to, že jsem vám ten dopis poslala. Nejste hoden toho, aby se kvůli vám nějaká dívka trápila.“,zašeptala. ,,Nechápu, proč to všechno..Vždycky jsme si dobře rozuměli, nechápu, proč to říkáš, nemáš k tomu důvod..“ ,,A co ty sprosté nadávky? A co ten vztah? Neuvědomil jste si, že člověk, který vám vyjeví své srdce, své city…že..“ zarazila se..,,že se ho dotkne fakt, že jste zadaný, ještě když to dáte všem na oči a pak…nepokrytě odtajíte svou novou slečinku.“ ,,Jak jsem mohl tušit, že ti to bude vadit? Nic jsi nikdy neřekla, nikdy ses nezmínila o tom, že by ti to vadilo? Co sis myslela? Že budu do konce života jako mnich sedět doma?“ ,,O to ale vůbec nejde!“ dívka se otočila k mladé dvojici a řekla jim, ať odpočítají kroky, dost že bylo řečí. ,,Děláš blbost…neumíš střílet, na co si to hraješ, Silvie?“ ,,Neříkejte mi Silvie. Nestarejte se o mé schopnosti, raději se zaměřte na ty vaše.“ D. se vzdálila předepsaných dvacet kroků. Přes mlhu a slzy neviděla na svého soka, kterého nenáviděla a snad i milovala zároveň. Co však k němu cítila nejvíce, byl pocit lítosti. Musela ho potrestat, nemohla snést tu bolest, kterou ji neustále, snad i nevědomky způsoboval. ,, Je to všechno vaše chyba!“, rozplakala se a zakřičela na druhou stranu, kde tušila O. ,,Nemuselo se to stát…“ ,,Jste připraveni?“, zeptal se sekundant H. Když se nikdo neozval, zakřičel hlasitě na obě strany, aby ho bylo dobře slyšet. ,,Až řeknu, souboj začne. Střílí se zároveň. Prohrává ten, kdo zemře. Pokud je jeden z účastníků raněn, sok má právo mu zasadit smrtelnou ránu, aby se déle netrápil. Pokud na první pokus nebude zasažen ani jeden z účastníků, souboj bude pokračovat, ovšem, bude se střílet na dva pokusy. K tomu však myslím, nedojde.“, dodal chlapec významně a spolu se smutně vypadající dívkou N. se vzdálí. ,,Ne! Já v tomhle nepokračuju!“, vykřikl O. ,,Nepokoušejte se útéct. Zastřelíme vás. Při souboji máte aspoň šanci, že přežijete.“
,,Všechno je to kvůli vám!! Všechno! Shnijte v pekle!“, křičela zoufale D. O. se snažil nepřemýšlet, neuvědomoval si, že za pár vteřin může zemřít. Pokud by tak učinil, pud sebezáchovy a nedostatek cti a hrdosti by ho donutil zbaběle utéci nebo prosit o milost. Ani jedno ani druhé však neučinil, stále si myslel, že je obětí nějaké legrační hry, že to není nic vážného. Nepřipouštěl si to. ,,Připraveni?! Teď!“. Ozvaly se výstřely. D.ve vteřině věděla, že její protivník se netrefil. Ruka se jí třepala, pro slzy a mlhu skoro neviděla, ale zmáčkla spoušť.
,,To nesmíte! To je porušení pravidel!“, vykřikl H. Dívka se rozběhla k ležícímu soupeři, který ležel v tratolišti krve, ale stále žil. ,,Tak vy jste to mysleli vážně..“, zachroptěl a vykašlával krev. ,, Máte právo zasadit smrtelnou ránu, aby se účastník netrápil.“, zašeptala N. D. oslepla. Otřásala se vzlyky, polykala slzy a před sebou měla jen rudé tratoliště krve. Klečela u bezvládného těla, které ještě před chvílí vykazovalo známky života. ,,Podejte mi novou zbraň,“ zašeptala a vzápětí držela v ruce novou pistol. ,,Vypadá to, že je mrtvý..“,konstatoval H. D. to věděla příliš dobře. Vstala. Roztřesenou rukou si přiložila hlaveň ke spánku...