Smůla

Tento příběh je o smůle. Je smůla, že ho nemůžu použít třeba do slohovky ve škole, protože moje profesorka češtiny by mi nejspíš za opakování slov (nehledě na styl a nesprávné češtinářské výrazy) dala velkou a dvacetkrát podtrženou pětku s deseti vykřičníky, ale tady nejsem ve škole, navíc mám právě teď prázdniny. Pokud se tu naskytne někdo, komu se opakování slova smůla nelíbí, buď zanechá čtení příběhu už tady, a nebo má zkrátka smůlu a musí se s tím nějak psychicky vyrovnat. Odvážnějším příjemné čtení!


Taky máte občas pocit, že jste neuvěřitelní smolaři, že všechno na co sáhnete se vám nedaří a že jste všem jen pro smích? Jsou dvě možnosti: Buďto je to vážně jen pocit. V tom případě někomu jako já lezete pěkně na nervy, protože já jsem skutečně smolař. A nebo máte pravdu. Život vás vyvolil k tomu být ve stejné kategorii s někým tak úžasným jako jsem já. Nevylučuji ovšem, že já jsem ten, co si to pouze namlouvá, tudíž vy, co mě neuvěřitelně štvete tím, že si pocit smůly jen vytváříte, můžete být ve skutečnosti ve stejné kategorii jako já a společně se mnou štvát kategorii, ve které si já myslím, že jsem.

A zde se cesta opět větví. Pokud jste mou výše zmíněnou úvahu o dvou kategoriích nepochopili, máte vážně smůlu, líp to vysvětlit nedokážu. A pokud jste ji pochopili, pravděpodobně vám to do života žádný velký přínos nedá. To je ale smůla, co?

No, ale teď k mému příběhu, bez ohledu na to, jakou smůlu máte vy, já jsem se se svým životním údělem naučila vyrovnat pomocí optimismu. Někteří lidé to prý nedokáží. Haha, smolaři! Není nic lepšího než se se svou smůlou vyrovnat. Obvykle to může být i sranda. Sice převážně pro okolí, které se směje vaší smůle, ale... Já osobně mám třeba pokaždé dobrý pocit, že někoho pobavím. Co na tom, že se kamarád směje právě mojí smůle?

To si tak sednete na kolo, rozloučíte se se spolužákem plni energie a připraveni k cestě od jeho bydliště k tomu svému, dvakrát šlápnete a řetěz zůstane ležet za vámi na zemi. No, nebudu předstírat, že mi v tu chvíli nebylo trapně, ale to se přece může stát každému... Zkrátka smůla...

Když o pár dní později jedete s tím samým kamarádem lesem na tom samém kole, a během cesty vám spadne řetěz snad milionkrát, těžko říct, dá-li se tomu říkat smůla, nebo špatně seřízené kolo.

Ovšem když si kolo dáte do pořádku, ujistíte se, že vše funguje tak jak má a hned při další cestě s tím samým člověkem kolo opět protestuje, začnete uvažovat nad tím, jestli je smůla na vaší straně, nebo zkrátka máte špatného spolucestujícího, který vám nosí smůlu.

Přichází další problém, nejen řetěz, ale i brzdy začínají zlobit. „Mám já to ale smůlu!“

„Nějak ti to píská, máš snad nějakej problém?“
„Moje kolo je celý jeden velkej problém.“
„Aha, a taky celý jeden velkej orchestr...“

Nebýt smůly, tahle hláška se nikdy nedostane na svět. Ano, zadní brzda píská, přední škrtá o blatník, řetěz řinčí a sedlo vrže. Smůla, ale takové věci se prostě stávají.

Ovšem když se vám kolo patnáct kilometrů od domu rozpadne a vy musíte volat rodině, aby se naskytla nějaká dobrá duše, která vás i vašeho polorozpadlého oře doveze domů... „Já mám fakt takovou smůlu!“

Ale smála jsem se v tu chvíli já, kamarád, odvoz a kdyby mohl, smál se i ten dvoukolý rebel. A teď se určitě smějete i vy. Pokud ne, smůla, tenhle příběh byl psaný s účelem pobavit.


Nikdo to nepochopil? Nikdo se nesměje? Mám já to ale smůlu...