S křehce mámivou náhlostí

ptáci zapomněli jak se létá
nebe pláče nad svou náhlou samotou
stromy se zbarvují všemi odstíny
černé
vítr s morbidní elegancí kreslí mi do vlasů
abstrakce všedních dnů
má maličkost
středobod kontrastu z dekadentních stínů
zaplněna všemi podobami slunce
nejzářivější z nich má své nadpozemské jméno
to tvoje
zvrácena potem a sladkostí těl
snažím se rozpoznat o čem to ticho zpívá
neslyším přes příliš hlasitý dech
rozechvělá touha splácí naše daně
někde ve mně
plyšáky schovala pod postel...
jsi důkaz té náhlosti
malého vězení
křehké mámivosti
nás lásko

šepotem vyřknu
s nekonečně zoufalou vášní
ta dvě slůvka