Prastaré Svitky: Kapitola 2.

2. Kapitola

Jako poslední z vězňů zbyl Arthis. Mladý císařský voják si začal Arthise prohlížet zkoumavým pohledem. Rychle se podíval do seznamu a náhle se Arthise zeptal „jak se jmenuješ?“
Arthis se na mladíka vzpurně zadíval, ale přesto odpověděl. „Jmenuji se Arthis Liviannus a jsem pouhý pocestný, nevím, proč jste mě zadržely.“
Mladík se seznamem se zaraženě díval na Arthise. „Kapitánko, není na seznamu. Co s ním máme dělat?“ zeptal se velmi udiveným tónem. Kapitánka vzala seznam do ruky a začala si ho rychle prohlížet. Po chvíli dostála stejného přesvědčení jako mladý voják.
„Když už je tady, tak ať se projde ke špalku!“ rozkázala kapitánka a dva strážci chytili Arthise za ramena a tlačili ho k ostatním.
Všichni stáli nedaleko popravního špalku a před nimi stál onen muž, co vedl vězeňskou kolonu, ale ta namyšlená elfka tam nebyla. Kapitánka si stoupla vedle něj a oslovila ho „generále Tuliusi, můžeme začít.“
Generál se upřeně díval na muže stojícího před ním… byl to Ulfrik Bouřný Háv. „Ovšem“ odpověděl kapitánce.„Nuže, Ulfriku Bouřný Háve, máš na svědomí mnohé zločiny proti říši, včetně zavraždění velekrále Skyrimu Torriga, pobuřování skyrimského lidu proti říši, ozbrojená přepadení císařských posádek a mnohá další. Za tvé zločiny ti byl přisouzen nejvyšší trest a to trest smrti. Ulfrik vydal pouze odevzdané bručení.
Náhle se za generálem vynořila kněžka boha Arkaje, do jehož náruče odplouvají duše zemřelých. Kněží Arkaje se na celém Tamrielu dají poznat podle žlutého pruhu látky, který nosí obtočený kolem pasu a hlavy. „Pane?“ upozornila na sebe kněžka. „Začněte“ stroze rozkázal generál Tulius.
„Ano, pane“ pokorně odpověděla kněžka. „Ať vaše duše čisté odplují do nekonečna Etéria a ať…“ náhle vystoupil jeden z vězňů a rozčíleným hlasem vyštěkl „U Talose, zmlkni, ať už to máme za sebou!“ jdoucí k popravčímu špalku. „Mí předci se na mě usmívají… myslíte, že jste na tom stejně císařští?“.
Kapitánka ho popadla a přinutila kleknout si ke špalku. „Právě odcházím do Sovngardu“ potichu špitl vězeň. Kat se se samolibým a potěšeným výrazem v tváři, že nebude muset poslouchat ty obřadní žvásty, jen pouze napřáhl a mocně švihnul obří sekyrou, hlava jen spadla do už připravené bedýnky.
Kapitánka jen ledabyle odkopla tělo na stranu. „Další vězeň! Ten Lesní elf!“ a ukázala na Arthise. Ozval se jako blesk z čistého nebe, ukrutný a strašlivý řev, bezpochyby něčeho velkého. Všichni vzhlédli k obloze a mladý voják, kterého Arthis potkal po opuštění vozu, se skoro až zbytečně bázlivě zeptal „Slyšeli jste to taky?“. Generál Tulius si zamračeně změřil oblohu kam, až dohlédl a přísně rozkázal „Pokračujte! To nic nebylo“.
Když se Arthis nehýbal, kapitánka naštvaně rozkázala „Další vězeň!“. Ochromený odpornou podívanou Arthis přinutil své nohy k chodu a pomalu vykročil. „Beze strachu až do úplného konce“ rozloučil se s ním pevným hlasem Ralof. Když Arthis došel k tělu vězně ochuzené o hlavu, jen ho mrazilo při pomyšlení, že skončí stejným osudem. Stejně jako vězně před ním i Arthise kapitánka surově přiměla na kolena a hlavu mu položila na popravčí špalek. Kat se pouze ušklíbl.
Arthis se bezmocně díval, jak se mocně napřahuje a v duchu se omlouval své zesnulé rodině, že je takový slaboch a není schopný dokončit svůj úkol. Otřásl se při vzpomínce na svou rodinu a náhle mu před očima proběhl celý na elfa velmi krátký život. A najednou ho uviděl… byl obrovský a černý jako noc.