Daisy

Ten kraj, útesy, větry dují,
po chladném rozbouřeném moři, zpěněné vlny plují.
Kolem kamenného stavení, svěží zelená tráva,
děvčátko, trochu jiné, nemá žádná práva.

Tady zrodila se, nevinnost sama,
kdo její matkou toť otázka tu známá.
Podvržena vílou byla, věří lid obyčejný,
ve zvycích a názorech předkům věrný.
Modř jejích očí, vlastní očím štěňat,
lákala lid ten do nastražených tenat.

HRAJ SI SE MNOU
MĚJ MĚ RÁD
BUĎ PROSÍM MŮJ KAMARÁD

Však lid prostý své role se zhostí.
Odhání ji, je přece jiná, je to víla. V zlou postupně se proměnila.
A nezná lásku, nezná lidi, jen svou velikou bolest vidí.
A její pestrý vnitřní svět, přemění se co nevidět.

HRAJ SI SE MNOU
MĚJ MĚ RÁD
BUĎ PROSÍM MŮJ KAMARÁD

Po štěstí volá, odvrhne ji škola.
Co zbyde jí? Hledá, tápe. Nic co se děje nechápe.
A pak to přijde, závidí lásku, přes oči má černou pásku.
Je slepá ve svém vězení, nic špatného nepřijde jí.

Kolem se dějí divné věci, rodiče zmírají v ohnivé kleci.
Bratra mrtvého moře vyvrhne, táhni, řve soused. I na něj se vrhne.
A nemá nikoho. Všichni odcházejí. V její duši prázdná místa zejí.

Pak přijde ona. Má ji velmi ráda, nahradí matku i kamaráda.
Pod jejím srdcem dme se život nový,
víle rozprostírá se svět snový.

HRAJ SI SE MNOU
MĚJ MĚ RÁD
BUĎ PROSÍM MŮJ KAMARÁD

Když ta dobrá duše před slehnutím je,
však něco strašného se uděje.
Jak se to stalo? V tratolišti krve leží,
co se událo odhadneš jen ztěží.
Matka zmírá,
víla právě narozené dítě svírá.

MÁM TĚ RÁDA
MĚJ MĚ RÁD
BUĎ PROSÍM MŮJ KAMARÁD