Překroč svůj stín - 28.část

O deset měsíců později…

Shanti se nervózně zavrtěla na pohovce, zahloubaná do knížky, upravila si polštář a trošku sebou trhla, když se náhle za ní ozval Aviho hlas. Ani nepostřehla, že už se vrátil z práce, kterou mu sehnal strýček Madhav v jednom prestižním pánském krejčovství v centru Dillí, oblékajícím zaměstnance jeho firmy. Zvládal to docela bravurně, což obdivovala. Dokázal svůj čas rozdělit mezi ni, svoji mámu, práci a koncerty v Bombaji, na které se častokrát do noci připravoval, a ona mu vždy nadšeně naslouchala.
„Tak, to by stačilo. Chtěl jsem tě překvapit a tady máš něco lepšího, a na chvilku by sis od toho učení měla odpočinout.“ Řekl přísně, vzal jí z ruky notně okousanou tužku, vyměnil za velkou misku s ovocným salátem a přivítal ji něžným polibkem.
„Díky, už jsem měla docela hlad. Omlouvám se, že jsem sama nepřichystala nic k jídlu. Jsem strašně nervózní, mám pocit, že čím více se učím, tím toho na zítřejší závěrečnou zkoušku méně vím.“ Povzdechla Shanti.
„Nemusíš se omlouvat, vždyť si dnes můžeme zajít na večeři. A určitě to zítra zvládneš na jedničku, o tom jsem přesvědčený, ležíš v těch knížkách už měsíc! Mohl bych tě třeba vyzkoušet, chceš?“
„Ty určitě!“ odpověděla mu se smíchem a rozpustile jej plácla po rameni.
„Náhodou, něco si ještě pamatuji!“ odpověděl dotčeně, vzal do ruky knihu matematiky a prolistoval pár stránek. Po chvilce se ale zašklebil a prohodil.
„Hm, máš pravdu, asi z toho nic nebude. Chtěl jsem ti jen být trošku užitečný.“
„Tak dobře, nadiktuješ mi tedy aspoň nějaký text, já ho přepíšu na psacím stroji a změříš mi čas.“
Pohotově se usadil vedle ní, počkal až vyprázdní misku se salátem, a nachystal si hodinky. Při psaní jej pak po očku pozorovala, upřeně sledoval stopky a vypadal při tom nesmírně legračně a důležitě. Šibalsky si skousla ret, a když po chvilce vytáhla ze stroje arch papíru a podala mu jej, aby zkontroloval chyby, nemohla se udržet smíchy nad jeho reakcí. Několikrát nevěřícně zamrkal, pootevřel ústa a pak se na ni rozhořčeně podíval. Jakpak by ne, od shora až dolů byla stránka popsána pouze dvěma slovy…miluji tě…

„Tak takhle, ty ještěrko, já tady nabízím své služby, a ona zatím…no počkej, sám Vishnu je mi svědkem, že tohle ti nedaruji!“ Nestihla ani utéci, protože ji chytil pevně za ruku a prudce povalil na pohovku, stačil při tom rozbít prázdnou misku a polekat Lakhí, která se s vyděšeným zamňoukáním ukryla pod židlí. Shanti s ním chvíli naoko úporně bojovala, protože ji uvěznil pod svým pevným tělem, a jasně dával najevo svůj budoucí záměr, ale pak se vzdala a zjihle se na něj zadívala. Pohladila jej po vlasech, jeden pramínek zastrčila za ucho a ukazováčkem se dotkla jeho úst, na což zareagoval rozpustilým kousnutím.
„Moc ti děkuji, že jsi se mnou tady zůstal, prostě úplně za všechno. Bez tebe bych v mém podivném životě nezvládla spoustu věcí. Díky tobě jsem přestala myslet na Joshe, který se kupodivu už dlouho neukázal, i na to všechno ostatní…“ šeptla a pohled jí na okamžik sklouzl k plastice Kálí na protější zdi, na níž dopadaly odpolední sluneční paprsky a v jejichž záři její skleněné oči vydávaly zvláštní jiskřivý třpyt, čehož si v poslední době všimla již několikrát. Rychle zaplašila tyto myšlenky a usmála se na něj, když ji něžně políbil na špičku nosu.
„Od toho jsem přece tady, lásko…“
„Já vím, a jsem ti za to moc vděčná. Pozítří se u nás ve škole koná závěrečný večírek, půjdeš tam se mnou?“
Chvilku zaváhal a pak odpověděl.
„Kdepak, představ si, že ti dovolím, abys tam šla sama. Jaký jsem, hm? Nic neříkej, samozřejmě skvělý, jak jinak…ehm, vlastně i kdybych chtěl, nemůžu, protože mám zrovna vystoupení na svatbě u máminých známých v Amristaru. Tak, dost zbytečných řečí, nyní následuje můj slíbený trest!“ řekl naoko přísně a svými nedočkavými rty ji sebral z těch jejích vše, co se mu právě chystala říct. Pak se jimi pomaličku a něžně přesouval níž a níž směrem k bříšku a v následujících chvílích bylo oběma jasné, že zmíněný trest bude vlastně nesmírně sladkou odměnou, sladší než ras malai…

…Ve stejném okamžiku se od jejich okna odpoutal smutný, ale zároveň žádostivý pohled ledových očí, a ten, jemuž patřily, zaťal ruce v pěst a tak, jako už tři dny předtím, se poté loudavě vmísil mezi dav lidí, proudících vyhřátými ulicemi…

O dva dny později večer se v parku, rozprostírajícím se vedle areálu Sunrise wille school, rozhořel vysokým plamenem oheň. Kolem něj se v bujném veselí shromáždily spousty studentů posledního ročníku, kteří úspěšně ukončili studium. Shanti seděla spolu se dvěma dívkami opodál, protože žár ohně byl dost nepříjemný. Společně si pak všichni v doprovodu několika kytar na rozloučenou zazpívali píseň Dil Ka Aalam a po doznění posledního tónu se ozvalo bouchání zátek sektu.
„Kdepak máš dneska toho svého Romea? Jak to, že tě nehlídá?“ zeptala se s úsměvem Shanti její nová kamarádka Lalita a podala jí šumící skleničku.
„Má dnes vystoupení na nějaké svatbě, a stejně by tady možná nešel.“
„To se divím, je tady spousta chlapců, to mu to opravdu nevadí? A vůbec, proč tě pořád tak starostlivě střeží?“
Shanti se na chvilku zamyslela a pak řekla tiše.
„Prostě má o mne strach, proč, to ti možná někdy povím, je to trošku složitější…“
Pak si přiťukly a vypily lahodný sekt až do dna. Shanti se zavrtěla a řekla rozmrzele.
„Zajdu si k lesíku pro jiný, větší špalek, tenhle je velmi nepohodlný, počkej tady na mne, hned se vrátím.“
„Ty se nebojíš? Je tam hrozná tma.“
„Kdepak, a čeho? Oheň září tak jasně, že na cestu krásně uvidím.“
Lalita vzala do rukou prázdné skleničky a odpověděla.
„Dobře, tak si pospěš, a já zatím zajdu pro další pití.“
O chvilku později se již Shanti pomalými krůčky vydala k hromadě dříví u lesíka. Když se sehnula, zdálo se jí, že zahlédla mihnout se opodál tmavý stín, ale nikoho neviděla ani neslyšela. Ach ty její představy, nikdy se jich asi nezbaví. Najednou ji ale někdo pevně uchopil za paži a téměř nadlidskou silou vtáhl do křoví. Než stačila jakkoliv zareagovat a vykřiknout, ucítila na obličeji kapesník, který byl zřejmě něčím napuštěný, protože ji začaly obestírat mdloby. Vzdáleně vnímala, jak se jí podlamují kolena a někdo jí táhne pryč. A potom už jen jako zdálky slyšela slábnoucí známý chraplavý hlas.
„To stačí, Arune, nechejte ji tady ležet a běžte. A zítra si přijďte pro zbytek své odměny.“
Pak ještě ucítila na své tváři chladný dech a na šíji a ňadrech dotek ledových prstů. Nemohla se ani pohnout a omámeně poslouchala poslední slova.
„Říkal jsem ti, má drahá, že si tě jednou najdu. Odpusť mi tuhle malou lest, ale jinak bych si k tobě netroufl přiblížit, ty víš moc dobře proč a tvá patronka Kálí také. Možná jsem zešílel, ale dovolím si odporovat její vůli. Tohle je teprve začátek. Nejdříve je čas rozdělit se o to, co mi odjakživa patří…“
Pak už se jí zavřela víčka obrovskou a neovladatelnou tíhou a její vědomí se propadlo do tmy…