Překroč svůj stín - 25.část

Čas v záplavě školních povinností, které se prolínaly s návštěvami u strýčka, Shanti naštěstí ubíhal přijatelně rychle. Madhav Sanu Ranjami ji zahrnoval otcovskou láskou, kterou předtím nikdy nepoznala a plnými doušky pila z číše nápoj života, který jí nyní namíchal sám osud. Uvědomovala si ale, že bez Avinashe a jeho přátel by tohle nikdy neprožívala.
Čas…ten věčný nepřítel všeho. Kdo z nás ale tuší, kolik mu ho ještě zbývá? Nevěděla to ani Shanti, ale zatím si hodlala užívat života, bez ohledu na svůj úděl a minulost své krve. Jednou sebrala všechnu svoji odvahu a nechala si za úzkostlivého Kumarova dohledu poprvé osedlat klisnu Glorii. I když ji podkoní Pallu provedl jen krokem kolem stájí, Kumar na něj neustále rozčileně pokřikoval, že když se jí něco stane, předhodí jej pan Ranjami tygrům a jeho taky. Obával se ale zbytečně, protože neměl vůbec tušení, proč se dříve tak nezkrotný kůň v její přítomnosti chová jako ten nejmírnější beránek…Jeho starostlivost ji ale těšila. Byl strašně milý a občas i legrační. Když s ní vždy hovořil se svojí obvyklou nezaměnitelnou noblesou, doprovázenou indickými způsoby dle starých tradic, připadala si tak trošku jako opravdická princezna. Druhý týden se už mezi všemi cítíla velmi jistě, maličko se jí chvilkami podařilo i zapomenout na to, co dosud trápilo její nitro. Na zvědavé otázky dívek ve škole, týkající se jejího, dle jejich soudu naprosto úžasného diamantového náramku, odpovídala mlhavě, vymyslela si nevinnou historku o dědictví po tetičce. Tohle podivné tajemství bylo jen její, za žádnou cenu se to nemohl nikdo jiný dozvědět, stejně jako to, že ho vlastně z celé duše nenáviděla, i když ji svým způsobem prozatím chránil.

Toho dne, když se jako vždy se všemi rozloučila u brány školy, rozhodla se, že si dnes udělá malou procházku městem. Chtěla si ještě dokoupit pár dobrot a také nějaké ovoce. Houpavým krokem, prozpěvujíc si melodii, kterou slyšela ráno v rádiu, procházela se vyhřátými ulicemi kolem krámků a lesknoucích se výkladních skříní. U jedné z nich se zastavila a prohlížela si vystavené blůzky a trička. Najednou ustrnula, protože měla pocit, že jí doslova probodává něčí mrazivý pohled. Tohle pociťovala během uplynulých dní již několikrát, ale nikdy to nebylo tak intenzívní, jako nyní. Když pootočila hlavu vlevo, zdálo se jí, jako by v dálce zahlédla mihnout se povědomou postavu v tmavém starobylém obleku, s bílou tváří a vlasy barvy mokré slámy. Zdálo se jí to, nebo to snad byl Josh? To ale přece není možné, kde by se tady vzal? Roztřásla se a raději otočila a sklopila hlavu. Pak se opět bleskurychle obrátila, ale nikoho už neviděla, pouze spousty neznámých lidí, proudících sem a tam a patřících k dennímu životnímu ruchu města Dillí. Zapotácela se, úlevou vydechla a otřela si hřbetem ruky orosené čelo.
„Je vám něco, slečno?“ ozvalo se za ní a na rameni ucítila něčí dlaň. Vyděšeně sebou trhla, ale byl to jen nějaký starý muž, který předtím seděl na schůdcích, vedoucích do krámu.
„Ne…děkuji…jsem v pořádku, asi to bude tím horkem…“ šeptla spíše pro sebe. Omluvně se na něj usmála, zakroutila hlavou nad svojí nesmyslnou představou a vydala se směrem k ulici, v níž se nacházel její byt. Už se po těžkém dni nemohla dočkat osvěžující koupele, ponořená až po krk do voňavé pěny a myslící při tom na Aviho, který měl přijet už za tři dny. Zdálo se jí, jako by měla během nich prožít tisíc let. Ale pak bude s ním, opět bude na sobě cítit jeho doteky, horký zrychlený dech na své kůži, ústech, a taky…ale no tak…napomenula sama sebe a zasněně se usmála.
Jakmile zašramotily klíče v zámku dveří jejího bytu, ozvalo se zevnitř hlasité a radostné zamňoukání.
„Lakhí, zlatíčko, stýskalo se ti, viď? Mně také…a nejen po tobě…“ špitla Shanti, když otevřela, a vzala láskyplně do náruče maličké černobílé kotě, Avinashův milý dárek na rozloučenou, aby jí prý nebylo tolik smutno. Přitiskla si hebký kočičí kožíšek ke své tváři a pak kotě opatrně postavila na koberec. Když se zvedla, najednou zlostně zaprskalo, vyděšeně se podívalo ke dveřím, naježilo se a s divokým zamňoukáním zmizelo pod pohovkou.
„Copak se děje, Lakhí?“ zeptala se Shanti znepokojeně. V tom si všimla dole pod dveřmi složeného papíru. Opatrně ho zvedla a když jej rozevřela, roztřásly se jí ruce a rozbušilo srdce.
„Nezapomínej, kdo jsi. Tvůj osud tě nemine…“ četla na něm a pak na okamžik hrůzou zavřela oči. Ačkoliv si po návštěvě Kalkaty již nebyla sama sebou a svými schopnostmi tolik jistá, najednou sebrala všechnu odvahu a rázně otevřela dveře. Nikdo ale za nimi nebyl a zšeřelou chodbou se ozýval jen vzdalující se zvuk odjíždějícího výtahu. Dveře opět zavřela, zajistila bezpečnostním zámkem, opřela se o ně zády a zakryla si na okamžik dlaněmi tvář. Pak ji oči sklouzly k telefonu na botníku. Chtěla nejdříve volat strýčkovi, ale nakonec vyťukala Aviho číslo.
„Ahoj, právě nejsem doma, zanechejte mi prosím vzkaz…“ zaznělo ze sluchátka.
„Záznamník…“ vydechla zklamaně Shanti a skousla si rty. Pak sluchátko položila. Otočila se, a sotva chtěla udělat první krok, telefon se náhle naléhavě rozezněl, okamžitě jej zvedla.
„Shanti, miláčku? Stalo se něco? Právě jsem se vrátil z práce a zrovna se rozblikalo na našem telefonu červené světlo a ukázalo se mi tvé číslo.“ Řekl Avinash udýchaně.
„Shanti? Jsi tam?“ zeptal se znovu, když bylo chvíli ticho.
„A…ano lásko. Prosím, přijeď co nejdříve, moc se mi stýská…“ vzlykla. Najednou se však rozhodla, že jej zatím nebude znepokojovat. Slabě vydechla, ale než stačila cokoliv říci, ozval se znovu jeho hlas.
„Jistěže přijedu, možná už o den dřív a…opravdu jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„Ano, jsem…já…chtěla jsem tě… jen slyšet…“ zalhala a ještě dodala. „A taky chci abys věděl, že tě miluji…“
Pobaveně se zasmál a pak uslyšela ve sluchátku slabé mlasknutí, když jí poslal polibek.
„Já taky a moc…ale to už přece dávno víš.“ řekl tiše.
Podařilo se jí usmát a odpověděla.
„A přijeď rovnou ke strýčkovi, budu tam na tebe čekat.“
„Moc se na tebe těším, ahoj pozítří.“ ozvalo se ještě a pak už jen zaznělo tiché cvaknutí a poté přerušovaný tón.
Opět byla sama…Překonala slzy, deroucí se jí do očí, hrdě zvedla hlavu a řekla si jen pro sebe.
„Třeba se ti to jen zdálo, možná to byl něčí hloupý žert. Jsi velká holka, dva dny to už vydržíš a přece se nebudeš bát, hm?“
Pak šla uklidnit Lakhí, nalila jí do misky čerstvou smetanu a za čtvrt hodiny se již slastně ponořila do vany, vdechujíc při tom příjemnou heřmánkovou vůni…