Zubící se fialové květy, pro toulavé vnitřní světy

Vztyčená v závratnou výši zeď černá jak inkoustem politá
z jejích prasklin pučí divoké fialové květy
šustivě rozbalují své okvětní lístky a svůdně odhalují střed
kde však místo pestíků bělají se zoubky
květiny zubatě usmáté
ve zdi drze rozvité
v krajině pro věčně snící tuláky.

Vítej a vejdi, poutníku, netrhej však květů
jedovým pylem tě zasypou neb bolavá smrt číhá tu
slunce svou modrou září temně halí ten kraj
stínové postavy zbloudilých tuláků marně hledají jakýsi ráj
či z ponurých myšlenek snad východ
na prodřených botách přenáší prach
vlezlý a modrý jako zde všechno
budící strach.

Jen květy šibalsky se usmívají
tak podej jim prst, ať si pochutnají
snad rovnou celou hlavu, nechť vysají ti leb
vysají ti z mozku zášť i zlobu na tento svět
buď vítán, fialová je přec barva mystiky a duchovna
zavři své oči a k myšlenkám radosti se vrať
těžký vítr foukl ti zprudka do klobouku
uletěl, bez něj však nemůžeš žít
kolem podivín s křídly se přehnal
a hrozí ti:
Nezůstávej!

Za kloboukem zoufale běžíš
ten pocit ztráty tě z temné krajiny vyhnal
květy zaťaly zuby, sbalily lístky
a trpělivě čekají
zda někdo
do krajiny své temné mysli
zabloudí.


.

fialová

.