Únava padá do trávy na andělíčka

Pšeničný závoj
kroužící kolem polí
bosorky nechávají svá znamení

Jejich smích vychází jak slunce nad chrámem
a únava padá do trávy na andělíčka
větrem rozestlaná
ruce roztažené, hvězdné divadlo pozorující
hruď s nádechem se zdvíhající

nadšení v očích, zasněný pohled kdesi v dáli
jaký bude zítřek?, ptají se dychtivě
doprovozené rytmickým trylkováním cvrčků

vizuální i sluchové bohatství noci
mimika nadšených náměsíčnic
průzračně vidoucích

kterým ústa krvácí jak růže pod nožem
což je tím, že zrají a kvetou

zem jako polštář není tvrdá, bosorky
ji nazývají Matkou

utrácejí vrásky měsícem hlazené
smích vyhazovaný nahoru jak čapky
a občas drobný déšť

a kapky, kapky, kapky

toť rodná půda, rodný kraj
rozhoř se písni, srš a hraj

kometa zlatá přání žehná
mechová podlož hladí šíji, boky,stehna

co přát si budem? zítřek svěží
hloupý, kdo za ním
nepoběží