Ledovec a vítr

Jeden list z deníku. Pro všechny zamilovaný nešťastníky a zadumaný duše.
» autorka: Chiquitat
Máme v práci střešní terasu. Má podlahu z nějakejch umělejch prken, a nebo je možná to dřevo vopravdový a něčim napuštěný, nevim; faktem zůstává, že bejvá perfektně vyhřátý vod sluníčka který tam pere tak deset hodin denně.
Jdu na tu stranu kde budova vrhá dlouhej stín. Tam nahoře vždycky kurevsky fouká a jak se opírám o hnusný korporátní železný zábradlí, bosky a se sukní a vlasama plácajícíma se zběsile všude kolem mě (dole v kanclu je všechno tak děsně statiský, tak děsně zplihlý, dokonce i čas), připadám si neuvěřitelně austenovsky.
A stejně jako Emma zjišťuju, že nemá cenu srát se lidem do života, protože život se nakonec stejně nějak udělá sám. A stejně jako Jane zjišťuju, že nemá cenu přibíjet se na kříž morálky a počestnosti, protože srdci neporučíš. A v obou případech člověku zbydou akorát oči pro pláč. Austenová to věděla, ale do těch románů to nedala, protože na to si každej musí přijít sám.

Tak tady stojim na střeše a jsem nešťastně zamilovaná.
Jo, já, která jsem si dělala starosti s tim, že kromě mírné náklonnosti už nejsem schopná cítit nic k nikomu, snad s výjimkou dobrýho jamón serrano a vychlazený dvanáctky.

A plácám se v tom jak moucha v tejden starym pivě.
Kluk pro kterýho jsem pár let měla nanejvýš shovívavý pousmání mi zlomil srdce tak důkladně jako když praskaj ledy na nějakym nádhernym veletoku v Kanadě, kam se beztak nikdy nepodívám.
Tenhle tejden jsem napsala dvě básničky.
A stojim na tý terase a kolem mě lítaj ledový kry velký jako domy, unášený tim brutálním větrem.

Za chvíli mě unaví bejt romanticky rozervaná a sedám si na ty vyhřátý prkna.

Do stínu.

Je fajn sedět na podlaze po tolika hodinách v kancelářský židli, s očima přilepenýma k monitoru, kde si kdejakej tajtrlík každou chvíli myslí že jeho zasranej derivační report je nejdůležitější na světě a kdyby mohl, postřílel by třistatisíc černoušků s nafouklýma bříškama, jen aby se k tomu svýmu lejstru dostal dřív než ostatní, protože on je přece high valued client.

Zídka za mnou je drsná a lehce vlká na dotek. Pod prsty se mi jemně drolí slída a písek a z nehtů mi oprýskává lak, decentní a růžovej, jako všechno čim jsem kdy chtěla bejt. Už dávno jsem si zakázala brečet když mě něco žere, ale vždycky potřebuju něco dělat rukama. Tuhle jsem někomu vykládala v hospodě o svejch rodičích a nechala jsem tam po sobě totálně rozcupovanej podtácek a druhej den jsem se za to styděla.

Co to kecám, vyprávěla jsem v tý hospodě o svejch rodičích jemu.

Bejt to pár roků zpátky, už by se mi z očí valily slzy jako hrachy jak bych přemejšlela o tom, co všechno je na mě špatný, že mě nikdo nemůže mít rád.

Od tý doby, co jsem si zakázala brečet, jsem řvala nesčetněkrát. Obvykle kvůli stresu v práci, kterej přišel nádavkem k nějakýmu osobnímu lapsusu, nechci, fakt nechci, ale sedim tam a snažim se co nejvíc se schovat do svojí openspacový minikóje a nemůžu to žádnym způsobem zastavit, neskutečně nasraná sama na sebe, a do zad se mi zabodávaj pohledy který jasně řikaj: nehledě na to jak moc je tvůj život v prdeli, brečet před lidma je fakt ABSOLUTNĚ nevhodný.

Ale nikdy jsem už pak nebrečela ve chvílích jako je tahle, kdy máte čas se na chvíli zastavit a sumírovat si jak hluboký že vlastně jsou ty hovna ve kterejch se právě ráčíte nacházet.

Žádná sebelítost.

A byla jsem za to na sebe celkem dost hrdá. Je sranda jaký píčoviny můžou bejt pro člověka důležitý.

A teď tu sedim na tý sluncem prohřátý větrný hůrce a všude kolem mě se valej ledový kry co mi opadaly z duše a chtěla bych brečet, ale nemůžu. Sedim na zemi a koukám na svoje nohy.

Kde jsou ty párátka podvyživený jedenáctiletý holky, plný šrámů a modřin a otisků spony od pásku, s odřenýma kolenama a ukopnutym palcem. Kde je ta holka, která měla v srdci zvláštní místo pro svýho idola Jarku Metelku z Rychlejch šípů (Mirek Dušín ne, protože byl blonďák a na obrázcích mu to neslušelo ani zpoloviny tolik jako seňorovi Metelků) a která si řikala „Až mi bude dvacet pět tak už budu vážně velká a budu mít dítě a budu se vdávat“.

Holka povyrostla a byla z ní podvyživená patnáctiletá puberťačka se šrámama spíš na duši než na těle (ačkoli to teda dost záleželo na tom, jak se máti vyspala) a řikala si „Až mi bude pětadvacet, budu mít vystudovanou vejšku a budu mít někde v zahraničí super práci a budu cestovat se svym španělskym přítelem po celym světě a svojí mámě pošlu fotky aby viděla že neměla pravdu a že se mám dobře“.

Puberťačka odmaturovala. Bylo jí dvacet, byla celkem oplácaná a neměla ani práci ani přítele ani vejšku v zahraničí, ale pořád ještě věřila tý největší lži která se řiká dětem, že všechno bude dobrý. Opakovala si tu lež sama sobě, protože neměla nikoho kdo by jí to cpal a někdy po večerech, když tomu přestávala věřit, se řezávala žiletkama do rukou aby zahnala strach z toho, že už to lepší nebude. Ale pořád si říkala „Až mi bude 25, tak už to budu mít všechno vyřešený a srovnaný a budu vědět co s tim životem budu dělat“.

Je mi pětadvacet a sedim tady na střeše dvěstě padesát kiláků od svýho rodnýho města a víc než moje máti mě sere to, že mi moje babička řiká cizím jménem, a že možná proto jsem za ní už rok nebyla. Dávno už jsem pochopila že navždycky budu trochu oplácaná a že moje tvář není z těch, za kterýma by vyplulo tisíc lodí. Prkna mě hřejou do stehen a vítr se do mě opírá tak silně jako kdyby mě chtěl obejmout.

Sedíme tu spolu, já a vítr.

A jsem úplně ztracená.

A vítr všechno odnáší, všechen ten bordel a všechny ty roky a vlastně úplně celej svět. A já se cejtim jako kdybych se měla každou chvíli rozbrečet. Po tváři mi teče první slza a vítr mě (c)hladí. Tak jí utírám. A na duši mi zamrzá novej led.

Každej má svoje ledový vrstevnice.

Každej jsme svůj vlastní ledovec.

A v ledovci se občas najde zamrzlej pračlověk.

Ten můj je podvyživená jedenáctiletá holka s nohama plnýma šrámů a modřin a otisků spony od pásku, s odřenýma kolenama a ukopnutym palcem.
Tipů: 10
» 09.07.14
» komentářů: 3
» čteno: 726(12)
» posláno: 0


» 10.07.2014 - 18:18
jak od profíka... ST
» 06.08.2014 - 16:39
ST
» 03.09.2014 - 09:20
upřímné a určitě ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Málo | Následující: Surrender
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.