Sen zapomenutého večera» autor: Petrs |
Jako vánek, kterého se nesmíš dotknout.
Jako slunce, před kterým se musíš ukrýt.
Já chtěl bych jí říct, že ji mám rád,
že každý den bych ji chtěl mít.
Ale něco mi brání.
Jsem to já, má vnitřní podstata.
S tou se rodíme, co víc k tomu říct.
Snad jen to, že nám ničí
žití krásného poupata.
Ty malé zárodky naděje.
Jako slunce, před kterým se musíš ukrýt.
Já chtěl bych jí říct, že ji mám rád,
že každý den bych ji chtěl mít.
Ale něco mi brání.
Jsem to já, má vnitřní podstata.
S tou se rodíme, co víc k tomu říct.
Snad jen to, že nám ničí
žití krásného poupata.
Ty malé zárodky naděje.
Tipů: 12
» 06.07.14
» komentářů: 5
» čteno: 716(15)
» posláno: 0
» nahlásit
» 07.07.2014 - 06:10
krizekkk
ST
» 07.07.2014 - 13:41
když to nepovíš, tak se nic nedozvíš... :-) vnitřní podstata je být šťastní, ale musíme pro to něco udělat :-)) jen do toho, naděje umírá poslední :-)
» 09.07.2014 - 08:36
každá naděje tě svým způsobem formuje... nechme se formovat a pak formulujme ;)
zajímavé. CJ
zajímavé. CJ
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Panna a káva | Následující: Hvozd