Překroč svůj stín - 20.část

Po prvních krůčcích do neznáma Shanti vdechla neklamnou vůni doutnajících santalových tyčinek, kterou podvědomě znala ze snu, ale také ještě jinou, jíž nedokázala určit a měla pocit, že se jí začíná trošku motat hlava. Nad vchodem si všimla spousty visících maličkých stříbrných zvonků, které se při každém záchvěvu průvanu rozezněly. Na okamžik se zastavila, v hlavě se jí začal rozléhat podivný šum, připomínající vzdálený mořský příboj. Ten po chvíli přešel v šepot snad tisíců lidských hlasů a před očima se jí náhle objevil živý obraz, tak jako kdysi.
…Viděla sama sebe, jak pomalu přistupuje k vlhké zdi a sahá na nevelký vystouplý kámen, v němž nahmatala bronzový pětihran. Za sílícího zvuku hlasů, který se začínal měnit v polohlasný monotónní zpěv, jím otočila dvakrát doleva a jednou doprava. Kámen se poté vysunul a v otvoru za ním zahlédla malou, zlatě tepanou skříňku. Když k ní vztáhla ruku, zvuky ustaly a obraz se náhle rozplynul…
Mírně zavrávorala a na své paži ucítila něčí letmý dotek. Byl to Narájan.
„Pojď, děvče, Bashír už na nás čeká…“
Udiveně se na něj podívala a šeptla.
„Kdo je Bashír? Myslela jsem, že tady budeme sami! A jak se tady vůbec dostal?“
„Chrám má ještě jeden, zadní vchod, a já…ehm…nechtěl, aby o něm věděl Avinash. Tudy se sem kdysi tajně chodilo k lidským obětem, protože byly od jisté doby přísně zakázány.“
Při těchto slovech se nedůvěřivě zachvěla a ohlédla se zpět ke dveřím, za nimiž na ni čekal Avi. Na kratičký moment zaváhala, co tady vůbec dělá? Na tomto podivném místě, daleko od civilizovaného života? Měla nutkání obrátit se, utéci odtud za ním a ukrýt se v jeho náruči. Ale pak přece jen vykročila kupředu. Ze šera se po chvíli vynořila socha ošklivé ženy z černého kamene. Byla to přesně ta tvář, která se jí už mnohokrát objevovala v představách…věrně sochařem zpodobněné divoce rozcuchané vlasy, zářící oči a dva páry rukou.
V mihotavém světle loučí vypadala obzvláště hrozivě. Byla to ona…Kálí…
Jako ve snu k ní Shanti přistoupila a lehce se dotkla jejího temně fialového roucha. Rozbušilo se jí srdce a tělem jí proběhlo zvláštní elektrizující mrazení a proto rychle ucukla. Když pohlédla do jejích medově zbarvených skleněných očí, zdálo se jí, že v nich zahlédla slabý jiskřivý záblesk, který jí byl tolik povědomý a šaty se jí lehce zvlnily, jako při závanu větru… Pak uslyšela něčí šouravé kroky a otočila se. Samozřejmě, co jiného se dalo čekat. Blížil se k nim napůl slepý zjizvený stařec s kamennou miskou v ruce…jako by už tohle neznala!
Pohled jí náhle sklouzl stranou a ve zdi mezi pavučinami zahlédla vyčnívající kámen a na něm bronzový pětihran. Bashír se k ní pomaličku přiblížil a hluboce se jí uklonil, což v ní, vzhledem k jeho vysokému věku, vzbudilo jisté rozpaky. Nečekala ale, až promluví, a nucena nějakou podivnou silou přistoupila ke zdi a za chviličku již držela v ruce malou skříňku...
„Je to ona…Nikdo jiný by nedokázal najít Kálin náramek se symbolem strážce snů, o němž se píše v pamětech, než její poslední potomek…krev její krve…už jsem nevěřil, že ji ještě, než mne zahalí spánek smrti, spatřím. Je opravdu krásná, tak jak to popisují legendy, a skrze ni na nás dýchá tajemství dávných věků. Děkuji ti, drahý Narájane…“ řekl stařec dojatě třesoucím se hlasem.
„Popravdě, já také nečekal, že ji někdy uvidím. Nikdy by mne nenapadlo, že nám ji sem dovede zrovna Rávanův vnuk. Ona zatím nic netuší, ale poslouží i nám k našemu účelu a možná pomůže zmírnit to, co ovládá nás i tento smutný kraj již po dlouhá léta…“ dodal šeptem zvláštním tónem a vyměnil si s Bashírem významný pohled.

Shanti obestíralo podivné opojení, které se nedalo nijak ovládnout. Slyšela jejich hlasy jako z dálky, a vůbec nechápala, o čem ti dva staří muži mluví. Narájan se usmál, přistoupil k ní a otevřel skříňku, kterou křečovitě svírala ve svých rukou.
Vytáhl z ní zlatě tepaný náramek s podivným kulatým symbolem, zdobeným po stranách drobnými drahými kameny, lesknoucími se jako kapičky ranní rosy v trávě. Chvílí ho zamyšleně otáčel v prstech, jako by váhal, ale pak jím obepnul její levé zápěstí, vzal od Bashíra misku a řekl tiše.
„Náramek teď patří tobě a bude tě dočasně chránit před tvými sny, jejichž působení ne tebe by se stupňovalo, až…ehm, nechci tě zbytečně děsit. Četl jsem o něm ve starých knihách a sám jsem příliš nevěřil, že existuje a že se jej podaří najít, ale ty jsi to dokázala. Odměnou za to vše by ti měl být poklidný život, jaký si přeješ, ale ještě je nutné podstoupit to, na co jsem tě včera připravil. Jistě už víš, kdo v poslední době vede tvou mysl, nabídla ti sice určité vysvobození, ale musíš obětovat svoji krásu, která jí nikdy nebyla dána, abys velkou Matku Kálí usmířila…vypij tento lektvar, částečně ti pomůže překonat obrovskou bolest…“
Přerývaně se nadechla, na okamžik zavřela oči a ještě se tiše zeptala.
„A co když opět potkám Joshe Wadhwana? Co pak? Jak se mu ubráním?“
Narájan chvíli mlčel a pak odpověděl.
„Když zjistí, že už nejsi tak docela tou, co dříve, a po tom, co jsi mi o něm řekla, zřejmě o tebe ztratí zájem. Ale bude lepší se mu přesto vyhnout…“

Shanti opět proběhla hlavou v krátkém záblesku myšlenka na Avinashe, její první a jedinou velkou lásku, a vyhrkly jí z očí hořké slzy, které se skutálely z tváří jako křišťálové perličky a vpily se do šatů. Snažila se sama sebe přesvědčit, že tohle vše dělá právě kvůli němu. Nechtěla už dál žít ve svém stínu. Nastal čas jej konečně překročit, tak jak jí o tom kdysi zpíval Avi.
Připadala si sice jako v nějakém příšerném snu, ale uchopila misku do svých rukou, a zhluboka se napila temně rudé tekutiny. Ke svému údivu a nad očekávání celkem příjemně vnímala tu podivnou sladce měděnou chuť a vůni, z nichž by se jí za jiných okolností nejspíše obracel žaludek. Nitrem se jí rozlila horkost a pocítila zvláštní otupělost. Chvějícíma rukama ji vrátila starci. Ten jí pak pokynul, aby se položila na nízký kamenný podstavec, nacházející se těsně vedle sochy, a po jehož stranách bylo umístěno několik maličkých misek, podobných té, kterou jí podal Bashír. Kamenná deska byla potřísněná podivnými zaschlými tmavými skvrnami…
Když pak v Bashirových rukou zahlédla velký zahnutý nůž a posléze ucítila řezavou bolest, když jí zajel do těla, její ostrý výkřik proťal prostor a ozvěna jej roznesla snad do všech zákoutí tohoto podivného místa…