Židovka nebo křesťanka část 2.
Anetta viděla něco takového poprvé, ale sestra Tereza pokračovala, jako by si té krásy, té nádhery, vůbec nevšimla.
Obě sestry zašli až na kraj parku a podél plotu šli úzkou vyšlapanou cestičkou až za malý hlouček kaštanů, kde byl rozestaven cestovní stolek a dvě židličky.
Na jedné z židliček ležela kniha, kterou sestra Tereza vzala do ruky a začala procházet stránky, až došla na místo, na kterém četla naposledy.
"Tady vždy najdeš útočiště před tím,co ti nedá spát." odtrhla se z hlubokého zamyšlení.
» autorka: evča13 » Romány / Historické |
Sestra Tereza ji vedla dlouhou, úzkou chodbou v podloubí, přes tři malé modlitebny a knihovnu do zahrady. Park byl krásně upravený, větvičky keříků jakoby samy chtěli růst do tvaru pravidelných koulí,
růže se zdvihaly podél podpěrných oblouků do klenutých, rozkvetlých branek, tulipány kvetli v pěti barvách, pečlivě zasazených, aby vytvářeli úžasné vzory, z nichž přecházel zrak.
Anetta viděla něco takového poprvé, ale sestra Tereza pokračovala, jako by si té krásy, té nádhery, vůbec nevšimla.
Obě sestry zašli až na kraj parku a podél plotu šli úzkou vyšlapanou cestičkou až za malý hlouček kaštanů, kde byl rozestaven cestovní stolek a dvě židličky.
Na jedné z židliček ležela kniha, kterou sestra Tereza vzala do ruky a začala procházet stránky, až došla na místo, na kterém četla naposledy.
"Tady vždy najdeš útočiště před tím,co ti nedá spát." odtrhla se z hlubokého zamyšlení.
"Ale nezapomínej, že by ti největší útočiště vždy měla poskytovat především modlitba." vzápětí musela pokárat sebe sama, jelikož na tohle místo chodila příliš často. Než aby se modlila, radši četla knihy o bohu a lidech, kteří se s ním setkali.
Hned na to se musela omluvit "Odpusť, ale zanechám tě zde samotnou, dnes má přijet Abatyše Blanka z kláštera v Plasích, musím jí připravit malé pohoštění. Alespoň si pořádně odpočineš." usmála se ještě na Anettu a odešla.
Anetta se rozhodla, že nechce přemýšlet o rodičích, o biologických rodičích ani o ničem, co s nimi souvisí. Jen se tiše posadila na jednu z židlí, aby ulevila křečím v lýtkách, jež se kvůli dlouhé a namáhavé cestě do kláštera a jen velmi povrchním spánku ne a ne vytratit. ptačí zpěv v jejích uších krásně zněl a zároveň kolébal ke spánku, kterému zároveň bránil. Bylo to tiché rozjímání, jež bylo mnohonásobně účinnější než spánek. Tak to Anettě vyhovovalo, a proto se ještě lépe uvelebila na malé, nepohodlné židli.
Ale ani sebevětší nepohodlí jí nemohlo upřít ten úžasný pocit. Pocit, který se téměř nedá slovy vyjádřit. Ten pocit uvolnění napětí, nastolení klidu těla a míru mysli, absolutní oddanosti nově objevenému bohu.
-první část byla postupně doplňována a upravována, prosím tedy, aby jste si zkontrolovali, zad-li jste naposledy četli větu *"Jdeme?" pobídla již zbytečně Anettu.*
růže se zdvihaly podél podpěrných oblouků do klenutých, rozkvetlých branek, tulipány kvetli v pěti barvách, pečlivě zasazených, aby vytvářeli úžasné vzory, z nichž přecházel zrak.
Anetta viděla něco takového poprvé, ale sestra Tereza pokračovala, jako by si té krásy, té nádhery, vůbec nevšimla.
Obě sestry zašli až na kraj parku a podél plotu šli úzkou vyšlapanou cestičkou až za malý hlouček kaštanů, kde byl rozestaven cestovní stolek a dvě židličky.
Na jedné z židliček ležela kniha, kterou sestra Tereza vzala do ruky a začala procházet stránky, až došla na místo, na kterém četla naposledy.
"Tady vždy najdeš útočiště před tím,co ti nedá spát." odtrhla se z hlubokého zamyšlení.
"Ale nezapomínej, že by ti největší útočiště vždy měla poskytovat především modlitba." vzápětí musela pokárat sebe sama, jelikož na tohle místo chodila příliš často. Než aby se modlila, radši četla knihy o bohu a lidech, kteří se s ním setkali.
Hned na to se musela omluvit "Odpusť, ale zanechám tě zde samotnou, dnes má přijet Abatyše Blanka z kláštera v Plasích, musím jí připravit malé pohoštění. Alespoň si pořádně odpočineš." usmála se ještě na Anettu a odešla.
Anetta se rozhodla, že nechce přemýšlet o rodičích, o biologických rodičích ani o ničem, co s nimi souvisí. Jen se tiše posadila na jednu z židlí, aby ulevila křečím v lýtkách, jež se kvůli dlouhé a namáhavé cestě do kláštera a jen velmi povrchním spánku ne a ne vytratit. ptačí zpěv v jejích uších krásně zněl a zároveň kolébal ke spánku, kterému zároveň bránil. Bylo to tiché rozjímání, jež bylo mnohonásobně účinnější než spánek. Tak to Anettě vyhovovalo, a proto se ještě lépe uvelebila na malé, nepohodlné židli.
Ale ani sebevětší nepohodlí jí nemohlo upřít ten úžasný pocit. Pocit, který se téměř nedá slovy vyjádřit. Ten pocit uvolnění napětí, nastolení klidu těla a míru mysli, absolutní oddanosti nově objevenému bohu.
-první část byla postupně doplňována a upravována, prosím tedy, aby jste si zkontrolovali, zad-li jste naposledy četli větu *"Jdeme?" pobídla již zbytečně Anettu.*
Tipů: 7
» 03.07.14
» komentářů: 5
» čteno: 940(8)
» posláno: 0
» nahlásit
» 03.07.2014 - 22:29
1 
Máš poutavý, čtivý styl psaní ;) A moc se mi líbí ta poklidná atmosféra. Těším se na pokračování!
» 04.07.2014 - 08:44
Plumb: děkuji :)) atmosféru se mi doufám zdárně povedlo převzít od mé oblíbené autorky Kathleen Winsorové
» 18.07.2014 - 18:10
matousekKkrejca: To uvidím ještě potřebuji dopsat dva odstavce následující kapitoly a jsem mimo domov, takže až přijedu tak určitě psát budu.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Židovka nebo Křesťanka | Následující: hysterie