Překroč svůj stín - 18.část

…Polohlasně znějící monotónní zpěv, připomínající nějakou starou modlitbu, a opět ten známý cinkot stříbrných zvonků, se Shanti neúprosně zarývaly do uší. Kráčela opět tou tmavou kamennou chodbou, osvětlovanou jen mihotavým světlem loučí, až došla ke dveřím, ukrytým ve výklenku z černé žuly.
Sanskritem zde bylo napsáno několik nápisů. Než se dveře s lehkým vrznutím otevřely, stačila si přečíst jeden z nich…„na konci tvé cesty čeká tě nový život“…
Maličko se otřásla a vstoupila do obrovské šerem zahalené místnosti, provoněné kouřem doutnajících santalových tyčinek. Bylo zde sice šero, ale v dálce zaregistrovala něco, jako kamenný trůn a na něm
nějakou podivnou bytost, s černou tváří a celou zahalenou v temně fialovém sárí, z něhož vyčnívaly dva páry rukou. U jejích nohou ležela malá, bohatě tepaná skříňka. Shanti se s obavou na chvilku zastavila a tu k ní přistoupil nějaký starý muž, jehož tvář pokrývala spousta hrozných jizev a jedno jeho oko bylo slepé. V třesoucích se vrásčitých rukou držel kamennou misku a v ní se leskla temně rudá tekutina. Hluboce se Shanti uklonil, podal jí misku a pobídl ji, aby se napila, jen tak prý ji bude moci jeho paní přijmout. Když ji jako omámená přiblížila ke svým ústům, ucítila známý nasládlý pach krve. Udělalo se jí mdlo, miska jí vypadla z ruky a její rudý obsah se rozlil na jejích dlouhých barevných šatech…silně vykřikla a zhroutila se v mdlobách k zemi…

„Shanti, miláčku, copak se děje?“ uslyšela jako zdálky něčí známý hlas, probrala se a otřela si hřbetem ruky zpocené čelo, sotva popadajíc dech. S úlevou zjistila, že leží v posteli, sklání se nad ní Avinash a hladí ji po vlasech. Rozrušeně zamrkala a otevřela doširoka oči.
„Něco hrozného se ti asi zase zdálo, lásko…“ zašeptal a usmál se na ni. Přesto nešlo v jeho tmavě čokoládových očích přehlédnout ustaraný výraz, který se tam v posledních dnech usídlil. Ty děsivé sny přicházely stále častěji a byly čím dál tím více skutečnější.
Avinash ji starostlivě přikryl až po bradu, něžně políbil, a když opět zavřela oči, vycouval tiše směrem ke dveřím. Tam se polekaně otočil, protože na svém ramenní ucítil dotek něčí dlaně. Byla to jeho máma.
„Už zase křičela ze spaní? Darávana…ubohé děvče. Nelíbí se mi to, je den ode dne bledší a ani jí nechutná jíst. Neměli bychom zavolat lékaře?“ zeptala se ho Maria tiše. Slabě povzdechl, zavrtěl nesouhlasně hlavou a zavřel opatrně dveře pokoje.
„Na tohle žádný lékař nestačí, mami…“
Zkoumavě se na něj zadívala a pak odvětila.
„A nechtěl bys mi o ní něco říct? Vidím, že tě to velmi tíží. Možná bych ti mohla také nějak pomoci, vždyť jsem tvoje máma…“ Chvilku zaváhal a pak odpověděl.
„Jednou ti vše řeknu, promiň mi to, ale nyní nemám sílu ani odvahu. Jen bych chtěl vědět, zda-li ještě žije ten starý mnich Narájan, dědečkův přítel. Je to pro mne velmi důležité.“
Udiveně se na něj zadívala.
„Myslím že ano, můj otec o něm nedávno hovořil. Proč to chceš vědět?“
„Musíme ho se Shanti navštívit, týká se to jí samotné a také její budoucnosti. Na nic se mne zatím neptej, prosím, a nachystej nám na cestu nějaké jídlo.
Mistr Gushar mi ještě povolil pár dní volna, naše věci už mám sbalené, a zítra časně ráno odjíždíme do Kalkaty…“
Maria Naasheb jen slabě povzdechla a pohladila Avinashe po vlasech. V poslední době se velmi změnil, zřejmě díky té dívce. Naučil se sice smyslu pro zodpovědnost, ale jeho tvrdohlavost mu zůstala. Nechápala, proč jí nechce nic prozradit. Vikram jí sice nedávno něco naznačil, ale zdálo se jí to neskutečné. Nyní ale pochopila, že zřejmě mluvil pravdu. Nedala však před Avim nic najevo, souhlasně přikývla a tiše odešla dolů do kuchyně…

Avinash chvilku zaváhal, ale pak se přece vrátil ke dveřím pokoje. I když si máma díky svým předsudkům nepřála, aby byli v noci spolu, přesto nechtěl dnes nechat Shanti o samotě. Opatrně se rozhlédl, jestli je sám, tiše otevřel dveře a vešel dovnitř. Když pohlédl k posteli, Shanti už spala úplně klidně, pravidelně oddychovala a její ebenové vlasy se rozprostíraly po polštáři, jako mořské řasy, vyvržené v písku. Její krása nyní měla zvláštní kouzlo, trochu mu svým půvabem připomínala sošku z alabastru. Neodolal a políbil ji lehoučce na čelo. Po tom něžném dotyku se ale náhle probrala a usmála se na něj.
„To jsi ty? Jsem ráda, že jsi u mne, s tebou se cítím tak bezpečně, stýskalo se mi…“ špitla a najednou jej za tričko přitáhla k sobě, maličko je vyhrnula a dlaněmi začala pod ním žádostivě přejíždět po jeho břiše a hrudi. Při pohledu do jejích jiskřivě se lesknoucích očí se jej zmocnila prudká touha. Snažil se ji ale ze všech sil ovládnout, ztěžka polknul a řekl tiše.
„Spi dál, lásko. Nechtěl jsem tě vzbudit, ale když už se to stalo, musím ti sdělit, že zítra odjíždíme do Kalkaty. Už mám vše nachystané, tak si hezky odpočiň, ať jsi ráno svěží. Já si ustelu v křesle a budu tě celou noc hlídat, aby ses už ničeho nebála…“
Rozpustile zavrtěla hlavou, smyslně si olízla rty a pootevřela ústa, zajela mu rukama do vlasů a sevřela je v prstech. Pevně semknul rty a na okamžik zavřel vzrušením oči, tohle už se nedalo vydržet. Chovala se v poslední době tak podivně, ale jemu se to kupodivu moc líbilo a přitahovalo ho to, jako světlo nočního motýla.
Těch pár dnů, kdy u nich bydlela, jeho touha po její blízkosti stále narůstala. Něco zvláštního z ní vyzařovalo, co sám nechápal, určitě to ale souviselo s tajemstvím, které ji obestíralo. Skutečnost, že museli spát odděleně, touhu ještě závratně zvyšovala.
Jedna ruka jí najednou sjela dolů k zipu jeho džínů, aby se přesvědčila, jak moc po ní touží.
Její dotek na něj zapůsobil, jako silný elektrický výboj. Bezmocně zasténal a když se svůdným úsměvem odhrnula přikrývku, ani chvilku nezaváhal, bleskurychle se svlékl a vklouzl k ní do postele.
Byla tak hebká a teploučká, jako malé medvídě, a pevně se k němu přitulila. Dál už na nic nečekali. Její stále se stupňující projevy vášně jej přiváděly k šílenství. Bolest, kterou mu způsobovala nehty, zarývajícími se do jeho ramenou, stejně jako skutečnost, když krvácející ranky roztouženě mapovala svými rty, jej zvláštně vzrušovala. Jen pak musel trochu tlumit její hlasité projevy, aby je máma neslyšela. Nechtěl si vůbec připouštět, co je toho všeho příčinou, a plnými doušky se napil z toho jiskřivého pramene, který mu Shanti nabízela.
„Jsi tak sladká, miluji tě…“ vydechl pak vysíleně v její náruči. Postupně se jejich zrychlený dech a tlukot srdcí utišoval, až je konečně přikryl svými perutěmi uklidňující spánek...

Indie, Kalkata, hinduistický klášter, o dva dny později…

Po dlouhé a úmorné cestě se Shanti s Avim konečně ocitli na místě. Říká se, že jména propůjčují městům osud, o Kalkatě to platilo dvojnásob. Život zde velmi ovlivňoval její původ a dost se lišil od toho, než na jaký byli v Bombaji zvyklí. Až na pár vznešených dominant bylo vesměs prosyceno smutkem a marnými nadějemi. Zvláštním způsobem se zde mísila chudoba s bohatstvím, propast mezi nimi ale byla dosti výrazná. Klášter se nacházel kousek za městem, na mírném kopci. U barevné, ornamenty bohatě zdobené brány seděli na zkřížených nohou dva mladí mniši, oblečení v jasně oranžových tunikách. Měli hladce oholené hlavy a v očích zasněný výraz. Avinash k jednomu z nich přistoupil a odvážil se jej zeptat, zda by mu nemohl přivést Narájana, musel ale také zmínit jméno svého dědečka Rávana Naasheba, který zde často svého přítele navštěvoval. Muž se po krátkém zaváhání usmál, zvedl se a pokynul jím, aby jej následovali. Procházeli malebnou zahradou, doslova posetou krásnými barevnými sochami indických bohů a polobohů. Shanti nevycházela z úžasu, byla to vskutku nádhera, jako v pohádce. Naproti nim se z hustých keřů akácií vynořil bílý altán, či spíše jakási modlitebna. Po chvilce odtamtud vyšel velmi starý muž, zahalený ve zlatorudém rouchu, a když si všiml obou mladých lidí, tázavě se zahleděl na mnicha, který je přivedl. Ten mu něco pošeptal a vzápětí se jeho vrásčitá tvář rozjasnila úsměvem. Jakmile ale pohlédl Shanti do zářících očí, mírně zvážněl, obzvláště, když se kolem nich navzdory místnímu bezvětří náhle protáhl slabý závan vzduchu a pročechral její ebenové vlasy. Z jeho úst s patrnou úctou tiše uniklo jediné slovo…Bhavání…
Překonal však svoji podivnou reakci, které Shanti ani Avi nerozuměli a opět se na ně usmál, na ni však už pohlížel s jakýmsi respektem.

„Vítám tě, vnuku Rávanův. Naposledy jsem tě viděl, když jsi byl ještě malý chlapec, a nyní je z tebe urostlý mladý muž. Nikdy jsem nezapomněl na tvou ryzí dětskou lačnost po vědění, které je mým posláním. Co tě ale dnes přivádí do těchto nehostinných krajů?“ pronesl charismaticky, nespouštěje Shanti z očí. Avinash se krátce zamyslel, rozhlédl se kolem sebe a pak tiše odvětil.
„Přicházíme k vám pro pomoc, nebo možná jen radu. Zvolil jsem právě vás, vzhledem k tomu, co jste mně kdysi učil. Ale přivítal bych trochu více soukromí. Týká se to všechno hlavně zde mé dívky.“
Stařec jim pokynul, všichni se zuli a společně vešli do altánu. Usadili se pohodlně na zemi na barevných polštářcích, a v několika dalších chvílích se Narájan dozvěděl pravý důvod jejich dlouhé cesty. Zavřel na chvíli oči, zamyšleně sepjal ruce a krátce se jimi dotknul svého čela. Skoro jako by očekával, co se dozví. Pak si promnul bradu a odpověděl, dívajíc se upřeně na Shanti.
„Bude nutné navštívit Kálíghat, chrám bohyně Kálí, tomu se nevyhneme. Je velmi obtížné vzpříčit se volání krve a osudu, které k tobě promlouvá skrze tvé sny, začíná ovlivňovat tvůj dosavadní život a jehož moc ti pomohla zatím se osvobodit od zla v podobě toho podivného muže, který chtěl neprávem spojit svoji sílu s tvou. Mýma očima prošla spousta prastarých knih a odvažuji se říci, že zřejmě existuje určité řešení. Nyní nás ale Avinashi zanechej na chvíli o samotě. Musím si s tvou dívkou promluvit mezi čtyřma očima…“
Avinash mu sice věnoval krátký nedůvěřivý pohled, ale nakonec pokývl rameny, líbnul Shanti na tvář, a když se na něj s obavami zadívala, řekl tiše.
„Neměj z ničeho strach, počkám tě venku…“

O chvilku později již netrpělivě přešlapoval na trávníku, z dlouhé chvíle si zapálil cigaretu, vzápětí si ale všiml, že mnich, který je přivedl, si jej dost pohrdavě prohlíží. Snažil se ji uhasit v ruce a bolestně syknul, když si popálil dlaň. Neměl ani odvahu odhodit ji na zem a ukryl raději nedopalek v kapse, mrzutě přitom pomyslel, jakou spoušť tam způsobí. Rozpačitě se ušklíbl, naštěstí se ale vzápětí rozevřel závěs z rákosí a Shanti v doprovodu starce konečně vyšla ven. Byla bledá, oči měla zarudlé pláčem a v rukou svírala nějaké barevné šaty. Avi se starostlivě zamračil a vzal ji kolem ramen.
„Shanti, lásko, pročpak pláčeš? Stalo se něco?“
Mlčky jen zavrtěla hlavou a ohlédla se na Narájana, který se s nimi úklonem hlavy rozloučil se slovy.
„Rahit vás zavede do domu, kde můžete dnes přenocovat. A zítra časně ráno vás budu očekávat na tomto místě. Kálíghat je odtud asi dvacet minut pěšky…“

Té noci Shanti nemohla zahmouřit oči. Několikrát jí pohled sklouzl k židli, přes níž byly přehozené šaty, které jí pro zítřejší příležitost daroval Narájan. Ano, byly to přesně ty, které na sobě měla ve svých snech. Dlouhé, bohatě zdobené flitry a ornamenty a po stranách přecházející do lesklých třásní. Zrovna tytéž občas vídala na starobylých kresbách, které si prohlížela v knihách, co jí půjčil Avinash. Byly na nich znázorněny kněžky, zúčastňující se krvavých obětí. Snažila se najít jakékoliv souvislosti. Díky tomu starému mnichovi konečně pochopila potlačované vzpomínky z dávné minulosti, na něco, co sama neprožila, a proč se zrovna ona musí stát tou, která zmírní prokletí své krve, a tak hrozným způsobem…Dlouho pak ještě láskyplně vískala Avinashe ve vlasech, dokud neusnul a pak si jej dojatě prohlížela, až se jí v koutku očí objevily slzy, protože se obávala, že až bude po všem, možná bude zklamaný a třeba ji opustí…Hlavu měl odvrácenou na druhou stranu, ve spánku se trošku mračil, jakoby rozpustile špulil ústa a vypadal při tom moc roztomile. Neodolala a lehoučce se svými rty dotkla jeho nahé hrudi. Cítila pod nimi tlukot jeho srdce, jako by to byly hodiny času, které každým úderem neúprosně odměřovaly vteřiny jejich společného života. Pak se několika polibky přesunula k jeho krku. Když ale ucítila horce pulsující sílu v jeho tepně, proběhlo jí slabé mrazení a raději se prudce odtáhla. Uvědomila si, jak strašně moc jej miluje, a při pomyšlení na to, že by se to, co v ní dřímá, mohlo obrátit proti němu, se s hrůzou otřásla. Na tuto možnost ji ale Narájan upozornil, protože pouto krve bylo příliš silné. Téměř zničující pocit palčivé vášně a bezuzdné touhy, který byl jedním z příznaků, ji děsil, stejně občas podivně uspokojující pohled na krev… Nahnula se nad Avinashe, jemně mu sfoukla z tváře pramen vlasů, políbila ho ještě na čelo a ulehla vedle něj. Se slabým zavrněním se k ní přitulil a aniž by se probral, zavrtal hlavu mezi její šíji a rameno a jeho husté vlasy ji příjemně zašimraly na tváři.
Snažila se ze všech sil smířit s tím, co jí řekl ten starý mnich. Když znovu pomyslela na to, co měla příštího dne udělat, zvedal se jí žaludek, ale bylo to zřejmě nezbytné. I když se její mysl bránila, bylo nutné všemu uvěřit. Nyní už ano. V uších stále slyšela mnichova slova.
„Po celý svůj dlouhý život jsem si velmi přál poznat potomka velké Kálí-Bhavání, a nyní, téměř na konci pouti mým nynějším životem, se mi to konečně splnilo. Ale chci ti také pomoci, už kvůli tvému chlapci, jehož rodinu mám moc rád. Je třeba však udělat, co jsem ti řekl, ona si to žádá, protože podle pradávné legendy nikdy neodpustila své prvorozené dceři její krásu, a ty jsi poslední z její krve. Musíme tam ale najít ještě něco, co tě pomůže ochránit. Jen tak potom budeš moci dál vést takový život, jaký si z celého svého srdce přeješ…“
To vše se dalo i když obtížně chápat. Smysl jeho posledních slov jí ale zatím nebyl jasný…
„Nebude to ale napořád, jednou si možná od tebe bude chtít vyžádat oběť ze všech nejvyšší, a bude záležet jen na tobě, jestli se její moci dokážeš ubránit…“

Shanti slaboučce povzdechla a zavřela unavené oči.
„Proč zrovna já? Proč?...“ špitla bolestně jen pro sebe. Myslela si, že když se prozatím zbavila Joshe, její břímě částečně zmizí. Ale nebyla to pravda. Doufala ale, že vše dobře dopadne, sílu ji dodávala myšlenka na její další život, který měla před sebou, a hlavně lásku, kterou za žádnou cenu nechtěla ztratit...