Sejta

Mozaiky tvé duše jsou zahaleny hávem,
skrýváš se pod krustou mého bytí,
jak žena hodna býti mou.

Nemůžu však zaslíbit ti,
ani pod tlakem kladiv ničících kosti mé,
že budeš mou, po dobu celou.

Jsem totiž zvláštní tvor, schopností málo, i když vlastně jich mám moc.
A ani srdcem nejsem k zbytí, když i tolik strachů o tvůj život mám.
Hoříš v mysli mé, jak přesný opak mne,
přitom síla tahu vztahů pne se k tobě.

Jsi jako sen, co prohrál boj s můrou noční.
Ničí mě obav množství díky náklonosti vás dvou,
avšak je to zároveň pocit hezký.
Zesiluje dojem že po řece pluje správný vor.

Nicméňe, Ahoj.