Loutka

Jsem loutka,
a mí přátelé,
tahají mne za provázky.
Končetiny dřevěné,
mohou mít sukně,
i podvazky.
Mluvím jen to,
za co oni zaplatí,
břichomluvci,
co srovnává do latí,
všechny loutky,
jako jsem já,
v dýze tak sama a zakletá.

Jsem loutka,
a má rodina,
ovládá mne.
A já vzpomínám,
na časy, kdy v maringotce,
pozorovala jsem chodce,
občas také, kdo vystřelí,
květinu a v posteli,
pak jednou dva zamyslí se,
nad krásnou loutkou,
co viděli.

Jsem loutka,
a už mne to nebaví.
Moje sklony toulavý,
se prohlubují,
s každým výstřelem,
co v maringotce zdobí den.
A tak ta sorta,
co za nitky,
tahá, tahá…
A nemá výčitky.
Ta sorta,
ta mi též přijde jen,
jako bez tématu velký sněm.
Tak prázdná,
chladná,
bezpáteřní…
Téměř jako loutka z dužiny,
ze dřeva vzatého z kliky dveřní,
co chtěla být součástí lidské družiny.