Sál vykloněných

Pustá poušť vyprahlých myšlenek
doufáš, že jen procházíš
na obzoru duna se zvedá, sype
z písčitého lůna povstává chrám
vcházíš v něj smířen se sebou, sám
před očima spirálově rozevírá, rozbaluje zrcadlový sál
kupole ve své špici v oparu se ztrácí
po obvodu zrcadly jak obrazy ozdobená
kruhová cesta tvého já
a z každého lesklého kousku toho skla
odraz tvé mysli se vyklání.

V prvním potkáváš rdící se tvář plnou údivu
oči vypoulené v řeči otazníků
kdo jsem, kým jsem, jsem to vůbec já?
Bezradně skloníš hlavu a postupuješ dál.

Tam naklání se rozšklebená, rozcuchaná hlava
tvůj zmatek, tvoje rozvrkočenost, bohémství
šibalsky se usměješ, máš ho rád, podivína.

A z kulatého zrcadla na tebe mává
bytost s tak hřejivýma očima
to vnitřní láska se usmívá.

Studené kap sneslo se ti na rameno
jen slza od dámy Smutnosti a pána Žalu
někdy máš chuť jen tak plakat
bolestí i radostí či dojat jsi ze štěstí.

Potkáváš skoro slepé zrcadlo, z něhož stařec ti rukou kyne
bílé vlasy a vousy do pasu, za silnými brýlemi moudrý pohled
obrovskou knihu před tebou otevírá
písmo je však nečitelné, proč? Co skrývá?
Vnímáš svou knihu života i jejích pár čistých listů
proč jich není více?

Na konci zrcadlové cesty hoří svíce
před zrcadlem černým sametem zakrytým.
Do něj se nedívej, ještě nenaplnil se tvůj čas.

Zvedáš ruce i hlavu vzhůru k vrcholu kopule
z oparu snáší se ti do dlaní bílá peříčka
střecha se rozevírá, ovane tě vítr ledový
skleněný cinkot zrcadel se tříštících
a minulost tvá se již uzavírá.

.

https://www.youtube.com/watch?v=v7gwLSXIVp4

.