Duše v úplňku

Místo peří, zlatý déšť.
Pár vteřin za sto let.
Přesně nevíš co teď chceš,
však mám tě nadohled.

Krajka azuru modroskvoucí,
v létavicích pošpiněná,
na trávě se rosí slunce žhnoucí
jak otázka nevyřčená.

Z lesa háj pak stráň
co v rovině se ztrácí
porvi se a vstaň
to dobré se vždy vrací.

Pár let jak celý věk.
Slyšet bylo cupitání.
Ten odhodlaný člověk,
kráčí bez ustání.

Barvy života mezi stíny.
Loví samota,
zušlechtěné kocoviny.
Dar? Či ochota?