Seance

Někdo by si hloučku tří kluků za normálních okolností ani nevšiml. Řekli byste normální parta z normální městské části. Mladí co si ve všední den vyrazili do přírody. Sedí na paloučku na okraji lesa blízko brněnské části Pisárky. Byl opravdu hezký podvečer a panorama před nimi nabízela vskutku nádherný výhled na horizont. Nikoliv paneláky, ale smrkový les jak má být. Špičky statných jehličnanů, které pamatují obléhání Brna Švédy, v tuto chvíli zdobí západ slunce. Červánky se líně táhnou kam až oko dohlédne a tečkou, co propůjčovala tomuto všemu výjimečnost, káně kroužící nad údolím. Asi se snažilo ulovit něco k snědku než se říjnový den překlene v listopadovou noc.
„Už by tu měly být“, řekl Jakub naštvaně a pokusil se opět trefit předem určený strom kamenem, kterých bylo okolo dostatek. Možná, že ho ani tak neštvalo zpoždění, jako spíš to, že se těšil na Petru. Dlouho už ji pozoroval. Čím déle tím více se mu líbila. „Znáš ženský“, pronesl Jirka nezaujatě, jakoby nic a pokusil se trumfnout Jakuba v soutěži o nejlepší mušku. „No jednou se řeklo na osm, tak by se to mělo dodržet“, konstatoval Martin a jakoby to vše chtěl potvrdit, mrsknul vší silou majestátním šutrem o strom a co a co čert nechtěl, trefil přímo dutinu stromu, cíl všech zúčastněných… „A máme vítěze!“ slavnostně velebí Jakub svého nejlepšího kamaráda. A vůbec, ti dva se znali odjakživa. Od školky spolu kamarádili a ve všem se doplňovali. Jednou se Jakub Martina zastal a od té doby byly nerozluční přátelé. Jakub si to zřejmě už nepamatoval a dnes by to asi dopadlo jinak, ale osud tomu chtěl. O co Martin zůstával pozadu v kolektivu, nevýrazný, málomluvný, předčil Jakuba ve znalostech a ve všem si byl maximálně jistý, což Jirkovi vyhovovalo hlavně ve škole. I postavou byly velice rozdílní. Jakub vyšší postavy spíše společenský, o čem napovídal i jeho sestřih, jakoby vystřižený z „brávíčka“, ale Martin? Podsaditou postavu vypracoval každodenním cvičením a teď nejedna slečna o něj okem zavadí! Kdyby jenom nebyl tak nesmělý, jak mu často Kuba kladl na srdce. „Vždyť jsou to jenom holky, lidi jako já nebo ty! A z toho, že tě pokoušou, strach mít nemusíš, uvidíš, že se ti to bude třeba i líbit…“ Smáli se tomu oba, i když to za ta léta znělo dost ohraně.
Posledním z trojice byl Jirka. S rodiči se do Brna přistěhoval docela nedávno a zapadnout na střední není vůbec lehké pro nikoho. Opět se do toho vložila náhoda. Jednou se dali do řeči a od té doby patří k nim a ví, že tak je to správně. Vždy měl na vše nějakou vtipnou odpověď a nikdy s ním nebyla nuda. Pro fórky nechodil daleko a vůbec mu nevadilo, když si měl dělat srandu třeba i sám ze sebe. Byly jste rádi za jeho nenucenou společnost kdekoli, protože nikdy nestála řeč, spíše málokdy pustil někoho ke slovu, aniž by dokončil myšlenku.
Konečně dorazili i zbývající holky Petra s Lenkou. Bok po boku vykračující stejnou nohou. Neustále v rozhovoru, jež hodnotil, ať už oblečení a módní doplňky, nebo průběh situace, kterou ta druhá náhodou zmeškala. Nejradši se však bavili o klucích a čuňačinkách, teda událostech jak s oblibou mystifikovali své okolí, když se někdo nezvaný chtěl přidat.
Stejně jako Jakub s Martinem i tato dvojka měla k sobě blízko od nepaměti. Jejich rodiče se spolu dlouho znali a holky spolu vyrůstaly. Petra byla vyšší přesně o jeden pohlavek, jak si z nich rodiče dělali srandu. Ve škole byla premiantkou a tak vůbec neměla žádné starosti, ani mindráky jako ostatní. Byla hezká a věděla to o sobě, ale na výlet do lesa si lodičky nevzala. Černé rovné vlasy splývaly do culíku, který ji Lenka spletla, než vyrazili a kulatý obličej doplňoval malí nosík. Nejhezčí však byly hnědé oči, což byl také důvod, který Jakubovi nedal spát.
A naposled Lenka. Její věrný stín. Kamarádka do nepohody! Tichá ve společnosti, ale tady mezi přáteli sršila elánem a nápady. Sluníčko, tak jí všichni říkali. Ani nevěděla, jak to dělá, ale stačilo strávit pár chvil s ní a člověku se hned udělalo lépe. Její přítomnost by se měla dávat na předpis a Petru z ní občas bolela hlava, ale měla ji ráda nejvíc na světě a nevyměnila by ji za nic. Blond vlasy se k ní vůbec nehodili, ale nikdo by si ji jinak už představit nedokázal. Za brýlemi se skrýval inteligentní výraz, ale když se usmála, a to se stávalo často, dělali se jí ďolíčky na tvářích. Každého to odzbrojovalo. Takto vyhrávala většinu sporů.

„S vámi je teda domluva“, spustil Jakub místo pozdravu a vyznělo to spíš smutně než výhružně.
„No jo Peti“, pokračoval zvesela Jiří „měla bys v neděli čas?!“ V Jakubovi by se krve nedořezal. „Jenom mě napadlo, že bych si tě někdy tou dobou poslal pro smrt. Než by ses vypravila, už bych měl kupu dětí, no a jak to tak vypadá možná i toho důchodu bych se dočkal. Tím se nemůže dneska pochlubit jen tak někdo!“ Válel se smíchy Jirka a dokonce i Lenka se usmála, protože si vzpomněla, jak se vraceli. Prý něco důležitého doma zapomněla.
„Dobrá, tak jste se pobavily na můj účet a teď mě laskavě poslouchejte,“ začala Petra přísně, jako to znala ze školy. Nasadila až příliš přísný výraz a aby vše ještě umocnila, zvedla výstražně ukazováček. To bylo jako nahrávka na smeč Jirkovi, který nelenil a zvedl ruku, mávaje s ní, že se hlásí o slovo. „Paní včelko, paní včelko, sím můžu se jít vyčůrat?“ „Pro mě za mě běž třeba do háje Jiří“ a ledabyle mávla Petra rukou. „Ale paní včelkóóó, mě se strašně chce“ nedal se odbýt. „Jiříčku,“ změnila Petra strategii „problémy s tvojí prostatou ti pomůže řešit buď tvoje maminka, nebo nějaký urolog. Já nemám ani vzdělání, ani náladu,“ ukončila svoji řeč a věnovala se tajemnému obsahu svého báglu. Slíbila totiž ostatním překvapení. Už ve škole se tvářila tajnůstkářky a nikomu nic nechtěla říci. Lenka už samozřejmě něco tušila. Přirozeně.
„Dnes to bude opravdu výjimečné děti,“ pokračuje ve své roli Petra a doslova si jí užívala
„Ale teď doopravdy děcka,“ přejde Petra do normální mluvy a zatváří se vážně. „Něco jsem si o tom přečetla na internetu. Vím, že jsou to vesměs kraviny, ale co zkusit to můžeme a v nejhorším…“ odmlčela se na chvilku, aby zdramatizovala situaci, „se nám to prostě jenom nepovede,“ nechávala pořád kluky v nejistotě. „Nejprve se vás chci na něco zeptat a myslím to opravdu vážně,“ podívala se přísně na Jirku. „Čeho se nejvíce bojíte?“ „Nechte si to projít hlavou, nemusíte mi odpovědět hned, toto je věc, která chce čas, ale jestli jste nad tím někdy přemýšleli…“ „U mě si nemusím nic rozmýšlet,“ ujal se poprvé slova Martin „je to jasný, jsou to výšky, mám z nich hrůzu, dokonce když vidím kamerou natočený film, nebo jenom fotku, motá se mě hlava.“ Chvilku se odmlčel, než dál pokračoval a zadíval se stydlivě na špičky svých bot. „Totiž v reálu se tomu dá docela dobře vyhnout, dost lidí pro to má pochopení, ale ve snech se mi stává často. Tomu už se vyhneš těžko.“ Dodal a na první pohled bylo poznat, že je mu to nepříjemné.
Další byl na řadě Jiří. „Já k světu nesnáším zubaře a důvod je úplně jasnej! K zubařovi chodíš, protože tě něco bolí, a když se ten magor dá do díla, lituji, že jsem tam vůbec lez! A vůbec si myslím, že zubař v zásadě musí mít nějakou úchylku. Každej den za plnýho vědomí cpát tu hnusnou vrtačku lidem do pusy, na to musí mít žaludek. To prostě podle mě není normální, ale úchylný!“ Zakončil Jiří svůj proslov.
„Myslím, že už to mám.“ Probere se ze zamyšlení Lenka a pokračuje: „lidi se bojí hodně věcí, pavouků, švábů, hadů a myslím, že je docela chápu, mě to připadá taky odporný nebo nechutný. Daleko větší strach mám, že budu na světě sama, nebo ne tedy sama, ale myslím jako to že se nebudu mít na koho obrátit, s kým pokecat, prostě víš jak.“ Zakončila Lenka a vděčně koukla po Petře.
„Jé to bylo milý“ rozplývala nad ní Petra a věnovala jí zářivý úsměv. Ostatní taky nešetřily chválou nad duchaplnou myšlenkou, s níž v tu chvíli každý v duchu souhlasil.
„No takže my se ti tu svěříme a od tebe se samozřejmě zase nic nedovíme,“ pronese útočně Jakub a doufá, že z Petry dostane něco, co by mu hrálo do karet. Něco před čím by ji rád ochránil, kdyby mu to dovolila.
„To čeho se bojíš ty, všichni dobře víme,“ prohodí posměšně Petra. „Takže?“dovolává se Jakub pořád odpovědi. „To že ti Ho uvidí celá škola a všichni se ti budou smát po zbytek tvého života.“ A to už nevydržela a rozesmála se. Všichni se smáli, až teda samozřejmě na samotného Jakuba. Ono to byl normální vtípek, ale to jak zrudnul a jakou rychlostí… Až pozdě Petra poznala, jak moc to přepískla. Od teď se k ní bude chovat hodně odměřeně. Aspoň teda nějakou dobu, dávno už poznala, že udělá vše, co jí na očích uvidí.
„Dobře, jsem s vámi spokojena, potvrdilo se mi, co jsem si už myslela dávno. Ještě teda dodatková hlavní otázka: bojíte se duchů?“ Všichni se po sobě nejistě rozhlédli, špitne někdo něco? Kluci na sebe významně pohlédli a Lenka se puberťácky zahihňala. Každý už tušil, kam Petra míří.
„Dobrá tedy našla jsem si o tom něco na internetu a zjistila pár drobností. Nakonec k tomu nepotřebujeme nic složitýho ani drahýho. Všechno jsem našla doma. Houpátko na špagátku, šipku na ukazování písmenek a plán jsem vzala ze starýho člověče. Jediný důležitý je prej odvolat ho a to jsem si tu napsala na papírek pro jistotu,“ zamávala Petra na ostatní se svým pečlivým tahákem.
„No já nevím, totiž,“ ozval se najednou Martin tak tiše, jakoby odnikud. „Co je ty máš strach?“ Ptal se přehnaně úzkostlivě Jirka. „Ne to ne, ale víš něco jsem o tom slyšel, babička mě nutila docela dlouho chodit do kostela a mě připadne toto ještě horší než čubnout od tam kasičku. Prostě nemám z toho dobrej pocit a to mi nevymluvíte.“ Ukončil svoje obavy a zase nejistě začal sledovat špičky bot. Vlastně celkově byl více zticha než obvykle. Nelíbil se mu tento druh zábavy, pokoušet štěstí. Toho si všiml i Jakub, ale chtěl podpořit Petru. Noc už dávno začala. Seděli v blízkém kroužku u ohně a čekali netrpělivě na hlavní bod programu.
Konečně Petra vytáhla plán na hraní z Člověče nezlob se a rozložila ho doprostřed, vedle malého ohniště. Už o prázdninách si ho tu pěkně zařídili. Když na to tak vzpomínali, shodli se, že hezčí prázdniny nezažili. Veškerý čas co mohli, trávily spolu. Lepší než se chytat skupinek ostatních vrstevníků. Ostatní brali drogy, kouřili a opíjeli se, vůbec jim nevadilo, jak se nad nimi okolí pohoršuje. Tito byli nějak jiní, jim to vadilo, ale nějak o tom nemluvili. Proč taky? Slyšeli o tom ve škole, ve zprávách, jenom tady u ohníčku v jejich uzavřeném soukromém kruhu se opravdu cítili sami sebou.
A to už Petra vytahovala svíčky a podával je Lence, aby je stavěla, vždy na jeden cíp pentagramu, kolem něhož byl kruh s písmeny a čísly.
Všechno to bylo tak magické, skoro lákalo si sáhnout a pohladit jednotlivé věci. Samostatně to byly věci, ovšem vše poskládané a ve svitu ohně to vyvolávalo euforii tajemna. Petra mrkla po výrazech svých kamarádů a byla velice spokojena. Vše ji vycházelo. Ještě aby se jim to povedlo, jak se to psalo v tom článku. Stačí poprosit ty dobrý a spokojení duchy a přání splní. To jim neřekla. Ani Lence. Bylo to její tajemství. Vlastně byla víc zvědavá než kdokoliv z ostatních.
Potřebovala pět lidí a to měla. Vyvolávací formuli taky. Nikdo vlastně neviděl co tam má napsáno, nikdo neviděl jméno toho, koho, nebo čeho chtěli volat. Od začátku to byla její mise, její plán, vlastně její zábava a po ostatních chtěla, aby se „jenom připojili.“ Co je na tom? Stejně by trčeli doma u počítačů a bavili se spolu po internetu. Tady jsou spolu a nedělají nic zakázaného.
Svíčky už hořeli jasným plamínkem, občas si s nimi pohrál vánek, jindy to Jirka zvládl sám dřív, než to stihla příroda za něj.
Všichni čekali, až Petra zahájí seanci. Mezi ní a ohněm byla „Ouija“ jak se později rozpomenula, že se hrací deska jmenuje, ale to nebylo důležité. „Chyťte se za ruce“ poručila Petra bez jakéhokoliv zabarvení hlasu. Martin jen velice neochotně nabídl ruku Petře po levici a Jiřímu po pravici. Zdálo se mu to, nebo jenom on má tak zpocené dlaně? Nejen to. Cítil jak mu někdo jakoby svíral dutiny v břiše. Třeba je to jenom ta nová dieta, co si sám naordinoval. Musí to vydržet. Tak jako v posilovně při posledním cviku.
Jiřímu přelétl úsměv přes tvář. Měl rád, když se něco děje a toto něco bylo.
Lenka napjatě sledovala vývoj situace. Co čekala, ona se přímo těšila, co se stane. Dokonce i úsměv jí hrál na tváři.
Jakub si vychutnával chvilky vedle svojí vyvolené a tiskl ji za ruku, jako by ji měl vidět naposledy.
…a Petra…?
…Vánek si jí pohrával s černými vlasy. Tvář ji osvěcovala pětice hřbitovních svící a skomírající oheň. Co ji ale nejvíc těšilo, byl pocit úspěchu a vítězství. To vše na dosah. Jenom pár formulí ji dělilo od jejího tajného zvráceného snu. Byl na dosah. Sytila se úspěchem, adrenalin jí vystoupal, až se celá rozklepala. Zdálo se jí, že se musí každou chvilku rozkočit do všech stran. V tu chvíli byla bohem. Každému viděla v ten okamžik do hlavy.
Jakubovu dětinskou lásku. Ach jak dokázal být roztomilý. Dřív nebo později by jeho kouzlu podlehla. Už, už skoro i sama chtěla, ale…? Vždycky je tam nějaké ale, tečka. Teď ji to dokonale vzrušovalo, vidět jeho utrpení a nářek, skřípění zubů.
A Lenička? To bude velice jednoduché. Její krček praskne jakoby nic. Když nad tím tak uvažuje, na to její tělíčko by stačila i myšlenka. Trochu ji to rozesmálo, když si uvědomila, jak bezmocní jsou tito červi. Jak pošetilá byla ona. „Cože to na nich viděla,“ ptala se sama sebe?
Vychechtanej Jiří. Ano ten úsměv. S tím se bude muset něco udělat, koneckonců zub pro štěstí? …ten se vždycky hodí! Snad mu to připadne dost vtipný, ale to je přece jedno. Smát se budu já… JENOM JÁ!!!
Nakonec tu máme našeho zpoceného Martina. Ten jeho pot jí dováděl k šílenství. Nevěděla, odkud to zná, ale byl to smrtelný pot. Snad Martínkovi není teplo, uvidíme, jak se bude tvářit, až s ním skončím. V duchu se chtěla bavit tím, co s ním udělá. Prvně ji napadlo přidat do ohýnku a kousek ho ochutnat, jistě by chutnal výtečně, pak jí probleskla hlavou vzpomínka na nedaleké obrovské mraveniště. Ne teď se musí soustředit!
„Temné síly, voláme vás!“ Promluvila Petra s hlavou zakloněnou k obloze. „Slyšte mně temné síly, voláme vás po druhé.“ „Slyšte mně temné síly, voláme vás po třetí,” doslova křičela a jakoby na povel se zvednul vítr. Nebyl to takový ten příjemný vánek, ale chladný příval větru, mrazivý až do morku kostí. Tenčí větvičky stromů pod přívalem zapraskaly. Na jejich hlavy se sneslo pár uschlých listů, co měli už dávno odpočívat na zemi mezi ostatními, tak jak to podzim dělá pokaždé.
„Svatý Beliale, všemocný Beliale, zjev se a dokaž nám svoji moc!“ Křičela už Petra ze všech sil, aby přeřvala návaly větru. Oheň jakoby ožil. Zbylé uhlíky se rozžhnuli do žluta a plameny dosahovali skoro až k pasu i když téměř nebylo, co by hořelo.
Kluci se ustrašeně dívali kolem. Byly doslova vyjevení, jak si příroda zahrává. Nebo to bylo něco většího?
Lenka hodila úzkostný pohled na Petru „přestaň prosím, dost už, bojíme se!“ Málem by už propukla v pláč, jenže Petra pokračovala.
„Sešli jsme se tu v prosbě Veliký Beliale, vyslyš nás!“ Svíčky už dávno přestaly hořet. Lenka se tiskla bezbranně ke klukům, kteří udělali raději krok zpět. Šel z toho všeho strach. Z toho listí a větru a toho jak oheň jakoby se živil jejich strachem, ale hlavně z Petry. Tohle už nebyla sranda.
Petra pokračovala dál vážným hlasem ve volání: „Ohromný Beliale, vstup mezi nás a požehnej nám, učiň z nás vyvolené, abychom ti věrně mohli sloužit, jak si tvoje velikost zaslouží!“ Ukončila Petra najednou svoji řeč a zdvihla ruce nahoru na znamení odevzdání. Nad hlavami se najednou ozval šíleně ohlušující hrom.
Ticho.
Všechno ustalo naráz, jakoby se nic nestalo. Ohýnek skomíral, z posledních sil se snažil hlásit o slovo. Vichr se přehnal a vlády se chopil příjemný vánek. Svíčky rozkutálené všude jakoby po boji a tma je doslova obklopila. Stáli tam sami, vprostřed lesa, „prej tak aby si jich raději nikdo nevšiml.“ Lenka se ze strachu tiskla v objetí k Martinovi, který jí položil jemně ruku na rameno, aby ji uklidnil. Opodál stáli Jakub s Jiřím a němě zírali na Petru.
Tiše stála v čele. Ruky už podél těla. Poslední plameny osvěcovaly její tvář. Vlasy už ne v culíku, ale rozpuštěné a s některými neposlušnými pramínky si pohrával vánek, ale jinak se vše zdálo být v pořádku. Teda až na její oči, které jakoby potemněly. Ne že by to bylo poznat v té tmě, ale Petra byla obklopena něčím cizím. Všiml si dokonce i Jirka, který ji znal nejkratší dobu si všiml, že není něco v pořádku.
Mohli tam stát dokonce i několik minut beze slova. Bylo slyšet jenom, jak těžce oddechují, jakoby měli po dlouhém maratonu.
Ticho prolomila až Lenka, „Peti? Jsi v pořádku?“ „Ovšem moje drahá, dokonce v tom nejlepším“ ozvalo se z jejích úst o poznání hlubším hlasem. „Doufám, že jste se bavili dobře, protože zábava teprve začne děťátka moje.“
Toto bylo poslední kapkou. Posledním podnětem. Hrůza se jich zmocnila téměř okamžitě, jak si uvědomili, že se vše stalo doopravdy. Žádný přelud, ani sen. Před nimi stál děs v podobě, jakou by nikdo z nich nečekal ani v nejhorších nočních můrách. Rozeběhly se do všech možných stran, jen aby byly co nejdále od toho, co se právě stalo.
Jirka jako první na nic nečekal a rozběhl se pryč. Martin ho následoval hned v zápětí a táhl za ruku i Lenku. Pokusila se ze začátku protestovat, ale sama jí po chvíli došlo, že toto je nad její pravomoci, s tímto si nedokáže poradit. Jenom Jakub stál jako přimražený. Stále nevěřícně zíral na siluetu, která kdysi patřila jeho kamarádce. Snad ještě patří. Zdravý rozum mu říkal, že se nic z toho nestalo, ale v duchu věděl, že toto bude mít ještě dohru. Konečně se rozběhl i on. Utíkal zakopávaje o kořeny. Nevěděl, kde jsou ostatní. Nevěděl ani kde je on, nebo jak daleko se mohl kterým směrem dát.
Dosedl na zem pokrytou jehličím. Zhluboka oddechoval a snažil se nějak přijít co dál. Napadali ho divné věci, ale všechny končili obrazem jeho studeného těla s mrtvolně fialovým nádechem v obličeji. Pud sebezáchovy mu říkal: „utíkej, běž a zachraň se!“ Ale co Petra? Miloval ji tak dlouho, tak moc a teď by ji měl opustit?
Najednou tu byla, cítil to. Viděl v té tmě jenom obrysy stromů, ale cítil její mrazivou přítomnost. Položila mu ze zadu zlehka ruku na rameno. „Zdravím tě Jakube“ řekla vlídně již úplně jiným hlasem, než na jaký byl zvyklý. Nehýbal se. Hlavu měl stále svěšenou. „Takže ty už nechceš, abychom byli kamarádi? Nechceš se mnou trávit čas? Ty už nechceš něco víc?“ To už Jakub nevydržel a vzhlédl na ni. Všude byla tma, ale její tvář rozeznat byla. Dostala zvláštní světélkující efekt. To nebylo hlavní, co Jakuba zaujalo. Byly to oči. Dřív se dokázal do nich dívat i celé hodiny. Před tím, než usínal, mu tančili před očima, ale teď v nich bylo něco zvláštního. Nedokázal popsat, co to bylo, jenom věděl, že je to špatné.
„Proč si mě tak prohlížíš? Je snad na mě něco zvláštního, už se ti snad nelíbím?“ „Co jsi to provedla Petře? Chci, aby všechno bylo jako dřív.“ V tu chvíli propukl Jakub v pláč. „Kde jsou vůbec ostatní?“ Marně se dožadoval Jakub odpovědí. „Všichni se tě bojí, co se s tebou stalo?“ „Já ti povím, co se se mnou stalo můj drahý Jakube“ a přes rty jí přeběhl posměšný škleb. „Stala jsem se andělem spravedlnosti a odplaty. Ty budeš můj první dobrý skutek.“ Šíleně se začala smát, až z toho běhal mráz po zádech.
Nebyl se schopen ani pohnout. Jediným pohybem ruky ho odhodila ke stromu. Když ho obcházela, aby mu svázala ruky, ještě mu přejela lehce přes tvář a v posledním okamžiku mu nehtem rozřízla šrám na lícní kosti. Leknutím s sebou trhnul. Málem se mu podařilo vyklouznout, ale něco jí propůjčovalo nadlidskou sílu. Právě v ten okamžik zjistil, že je vše ztraceno. Cítil, jak mu po bradě stéká jeho čerstvá teplá krev a kapku po kapce mu barvila jeho sportovní šusťákovou bundu. Na okamžik zaváhal, čím ho chce svázat? Použije snad tkaničky, nebo kus látky? V zápětí se mu dostalo odpovědí v podobě ostnaté větve šípkového keře. Bolest to byla přímo neuvěřitelná. Jak desítky jehel se mu zabodávali trny do zápěstí. Čím více se snažil vymanit z pout, tím hlouběji pronikali. Už byla s pouty hotová a spokojeně se usmála. Dívala se mu přímo do očí a chystala se ho políbit. Jakub uhnul hlavou do boku co to šlo. Chytla ho silně za bradu. „Já nejsem zrovna ta, se kterou by sis chtěl zahrávat“ a přisála se hladově svými rty na Jakubovu čerstvou ránu, ze které stále vytékala krev. „Áááh jak už je to dlouho co jsem okusila něco tak mladého, tak nezkaženého,“ vychutnávala jsi každý svůj doušek. Nedokázal se ubránit pocitu hnusu, který se v něm hromadil a otřásl se. „Copak, našemu mladému ptáčkovi se něco nelíbí?“ Koukla na něj zvědavě a otřela si kapku, která líně stékala od jejích temně rudých rtů. Nemohl se rozpomenout, jestli Petra měla rtěnku, když došla, nebo to má nějaké dočinění s tou její proměnou?
Přitiskla se svým tělem k jeho a něžně mu zašeptala do ucha: „mám pro tebe nabídku můj drahý Jakube.“ Cítil její mrazivý dotek a ledový dech. „Můžeš mi sloužit a já tě udělám šťastným. Jsem mocná. Mocnější, než si dokážeš představit Jakube.“ Už mu bylo dokonale jasné, že v ní nezůstalo nic, co míval tolik rád. Nebyla tou, co ho dokázala vždycky rozesmát, se kterou mu bylo vždy moc hezky. Neměla s Petrou už nic společného. Vše bylo ztraceno.
„Přidej se ke mně a dokážeme úžasné věci,“ pokračovala ve svém přemlouvání.
„Nikdy,“ vmetl jí přímo do tváře. „Nikdy se nezaprodám takové stvůře. Zabila jsi ji a já tě za to proklínám!“ „Každý má možnost volby,“ a jak to dořekla, zaryla své zuby v místě, kde už pomalu zasychala krev.
V tu chvíli se ozvala příšerná bolest. Znovu a znovu bořila zuby do jeho tváří s vytrvalostí nenasytné hyeny. Křičel. Doslova řval, když se mu zuby zatínali hluboko pod kůži a vytrhovali kousky kůže. Dokonce cítil její parfém, jak se nad ním skláněla. Nelidská muka ho doprovázela do temnoty. V hlavě mu zněla jenom jediná myšlenka: „dostat se pryč, daleko od jejích zubů, které se znova a znova bořili do jeho obličeje. Byl sebe tak pyšný. Všichni ho měli rádi díky jeho sympatickému zjevu. Bolest, jež ho provázela do mdlob byla neuvěřitelná. Než se Jakub odporoučel, poslední myšlenka patřila rodičům. Před očima se mu zjevil úsměv jeho matky po boku svého otce, který na něj pyšně vzhlíží. Oba mu mávali, jakoby se loučili a potom už jen ticho a tma.
Tento výjev měl z fotky měli na zdi v obývacím pokoji už léta. Bylo to z dovolené v Chorvatsku, ale to už si neuvědomil. Umřel a v duchu se ještě s rodiči rozloučil.
Jiří v dálce něco zaslechl. Zastavil se a nastražil uši. Soustředil se na sebemenší zvuk, cokoliv by mu alespoň naznačil co se děje, nebo kde je. Najednou se to ozvalo znovu. Dlouhý nelidský výkřik. To nebylo v správně, pomyslel si. A co vlastně bylo správně? Celá noc mu připadala jako hodně zlý sen. Jak by byl rád, kdyby se teď ozvalo: „apríl.“ Jenom nevinný žertík v jakých si tolik liboval. Nic z toho se nestalo. Seděl tam jenom pár chvil a ztěžka oddechoval, když se ozval třetí výkřik, delší a pronikavější. Bylo v něm mnoho utrpení a dokonce poznal, komu hlas patří. Toto už bylo zatraceně vážné a neměl nejmenší potuchy jak z toho ven. Do mysli se drala panika. Co se to vůbec stalo? Vše se seběhlo tak rychle. Pořádně nevěděl ani co to vše mělo znamenat. Seděl sám uprostřed lesa v naprosté tmě a nevěděl co si počít.
„Ráda ti ukážu cestu“ ozvalo se kousek před ním. „Mě se nemusíš bát, nechci ti ublížit. Stejně jako ty chci, aby vše bylo jako dřív. Abychom byli kamarádi.“ „Čeho bych se měl podle tebe bát?“Zjišťoval Jirka. „Co se tam nahoře vůbec stalo a jak jsi mě našla?“ Byl neklidný a bál se, ale snažil se to skrýt. Ruky složené v klíně aby nebylo poznat třes, ovšem pohled měl stále odhodlaně pevný. Sám se až podivoval, kde se to v něm bere. „S tím si nemusíš vůbec dělat starosti, teď už je vše, jak má být.“ Odpovídala Petra klidně. V jejím hlase bylo něco nezvykle uklidňujícího. Připomínalo to skoro až sklenici mléka s trochou medu před spaním. Působila celkově až moc klidně a stále se k němu přibližovala. Krok za krokem, slovo za slovem. „Teď už bude vše, jak má být,“ mluvila dál hypnotickým hlasem. „Co jsi provedla s Jakubem,“ nedal se odbýt Jirka? „Neboj, zavedu tě za ním, už na tebe čeká,“ dál kolem něj švitořila, zatímco se on snažil hrát o čas. Toto je hra na kočku a na myš, proběhlo mu hlavou. Bylo naprosto jasné, kterou roli v tomto klání dostal on. „S Jakubem jsme uzavřeli takovou dohodu, záleží jenom na tobě, jak se rozhodneš. Každý člověk má na výběr.“ „Dohodu?“ To už začal Jirka pomalu pěnit. „Dohodu? Co to tu žvaníš, jak jste se dohodli? To proto řval, jako by ho na nože brali?“ Už ztratil nad sebou kontrolu úplně. „Na nože? Ach co tě nemá, jak tě něco takového mohlo napadnout, kde bych já vzala nůž?“ Snažila mile dál prosadit svou. „Navíc, jak už jsem jednou řekla, každý člověk má na výběr, záleží jenom na jedinci, jak se rozhodne.“
„ Já to říkala už kdysi, ať si to s tou svobodnou vůlí ještě rozmyslí, ale On né, prej k obrazu svému a kecy, kecy. Znáš to.“ Mluvila klidně, ale Jiřímu se zdálo, jako by trochu odbočila od tématu. Pozoroval ji ve svém monologu a nemohl uvěřit vlastním uším. „Dokonce i moji bratři byli proti tomu, a jak to dopadlo? Vy si tu žijete jako v ráji a my máme shnít v té smrduté pekelné díře na věčnost?“ Jiřímu už pomalu začalo docházet co se tu vlastně děje a co strašného provedli. Mezi tím Petra dál pokračovala: „Už před dávnými časy s mými bratry Satanem, Luciferem, a Leviathanem, jsme byli proti tomu. Podívej se, kam jste to dopracovali. Pýcha a nenasytnost po majetku vás ovládly, o koryto se hádáte hůř jak stádo podsvinčat o struky své matky. To nás zatratil už v prvním kole. Nedal nám žádnou šanci, až do teď vy.“ Jirka s hrůzou poslouchal Belialův monolog co vycházel z Petřiných úst a strach už ho naprosto ochromil. „Vlastně bych vám měl poděkovat. Prostřednictvím vaší nevinné hry jsem opět na svobodě a silnější než kdykoli dřív. Díky nesplnitelné touze po všem co zrovna člověk nemůže mít, jste vaše pokolení přichystali přímo úrodnou půdu pro naše znovuzrození. Díky závisti a zkaženosti, dekadenci a přetvářce, jenž vás obklopuje si vlastně můžeme dělat, co se nám zlíbí. Matky pasou své dcery na ulici, aby se sami mohli oddávat hazardu. Spousta lidí holdujících obžerství. Rodina už dnes nic neznamená a pro vraždu se nechodí daleko. Přiznávám, že jste mě velice potěšili, tady se mi líbí! Sáhni si do vlastního svědomí. Kolik smrtelných hříchů už se ti podařilo přičíst své duši na cech?“ Z té děsivé hrůzy nebyl schopen slova. Ten démon měl pravdu. Pokud sílí s každým hříchem, nepomůže jim ani Pán Bůh a všechny motlitby světa. „Dost už bylo řečí,“ zahřměl hlas, „je na čase aby tvá volba se stala tvým osudem. Každý člověk má na výběr. Já ti řekl, co jsem zač. Teď víš vše. Je na čase, aby ses rozhodl, nuže teda: Budeš mi věrně sloužit až do konce věků?“
Jirkovi v hlavě lítalo mnoho věcí. Už nikdy nespatří svoji rodinu, nestihne maturiťák, nikdy se nezamiluje do té „pravé“, nikdy… „Tak co tedy?“ přerušila jeho přemítání. „Nikdy!“ Vykřikl z plných plic. „Nikdy, chápeš to? Prostě nikdy!“ To už jí křičel přímo do obličeje z bezprostřední blízkosti. Jakoby ho strach v jednu chvíli naprosto opustil. Nebo to byl rozum? „Nikdy, sebral jsi mi přátele, sebral jsi mi svobodu a teď mě chceš připravit i o naději?“ To už došla trpělivost i druhé straně a Jiří schytal neuvěřitelnou ránu do obličeje, až mu v čelisti zapraskalo. Při skousnutí zjistil, že je něco v nepořádku. Čelist byla jasně zlomená, zuby při stisku nezapadali, jakby zvyklý. S dalším vyptáváním už Petra neztrácela čas. Uchopila jeho bezmocné tělo pod krkem a zvedla ho zpátky na nohy. Jiří si držel čelist oběma rukama a draly se z něj tiché vzlyky, když teda zrovna neplival krev. „Už dříve jsi mě štval, jenom jsem byla zvědavá kolik je v tobě odvahy. Odpočívej v pokoji“ a s těmito slovy přimáčkl Jirku k zemi, jakoby to byl kus hadru a vrazila mu svoji pěst přímo do pusy. Zapraskání, které se ozvalo, patřilo jeho praskajícím zubům. V jeho zlomené čelisti nezbyla téměř žádná síla na vzdor. Stačilo si jenom vybrat, který půjde první na řadu. „Špičák, řezák, stolička, bude z tebe babička,“ notovala si při nechutném zubařském zákroku Petra. Trhala jeden za druhým, když je pak házela přes rameno. Chtělo se mu moc křičet, ta bolest ho naplňovala celým tělem, a když už se dostával do mdlob přišel na řadu další. Sadisticky pomalu krouživým pohybem je škubala, kroutila s nimi a vychutnávala si doslova každý okamžik jeho smrtelné agónie. Klečela nad jeho zmítajícím se tělem. Každý mu přidržela před očima a říkala: „udělej Jiříkovi pápá“ a pak jej ledabyle rozhazovala. V okamžiku kdy s ním skončila, už jenom chroptěl. Přes jedno šíleně oteklé fialové oko neviděl a to druhé mu zdobila prasklá žilka, která je vidět jenom u zombie ve filmech. Z pusy mu vytékala krvavá pěna, směs slin a čerstvé krve z jeho dásní a vytvořila pod jeho hlavou kaluž. Zlomená polovina čelisti bezvládně visela v dementní grimase a v puse byste nenašli ani jeden zub. Kaluž pod hlavou už mu zmáčela vlasy a poslední zbytky sil ho opouštěli stejně jako jeho vědomí. Odcházel z tohoto světa jako svobodný člověk. Zmučený svobodný člověk co leží sám v lese v kaluži krve.
Lenka se tiskla k Martinovi. Krčili se oba k sobě pod nějakým pichlavým keřem stále ještě uprostřed lesa. Výkřiky k nim nedolehly a na Lenku dopadla najednou únava. Bylo uklidňující svěřit se Martinovi pod ochranu. Vždycky obdivovala jeho ohromné paže a teď když z nich sálalo tak příjemné teplo, pokoušel se o ni spánek. V tom ji začal Martin jemně hladit ve vlasech, vděčně se na něj podívala, usmála se a zabořila opět svůj obličej do jeho modré větrové budny. Bylo jí tak hezky, že skoro zapomněla, před čím vlastně utíkali. Vzpomenula jsi. Z ničeho nic jako ten blesk, který zahájil to všechno co se teď děje. Petra a ten její hloupý nápad. Co se jí vůbec stalo a kde jsou ostatní? Zbyla tu jen ona s Martinem? A co Jirka a Jakub, kde jim je konce? Zase se rozplakala, bylo toho na ní moc. Nevyspanou a hladovou, trmácející někde lesem, kde je vše tak strašidelné. Hlavně že je s ní Martin. Uvědomila si jaké má štěstí a vlastně měla dohromady i pravdu. Sama už by byla dávno ztracená. To před čím utekly by ji už dávno našlo a s ní by byl nejspíš konec. Při této myšlence se k Martinovi ještě více přitiskla a zabořila do něj obličej.
I jemu se honili hlavou myšlenky. Nikdy nebyl nikomu oporou jako právě teď jí. Dodávalo mu to odvahu. Cítil se teď silnější, než kdykoli před tím.Najednou dostal neodolatelnou touhu ji políbit. Vždy Lenku bral jenom jako kamarádku, nikdy by ho nenapadlo, že by se mohlo něco podobného stát a najednou mu to bylo jedno. Tak je to správné a on si tím byl naprosto jist! „Leni?“ Pomalu a váhavě k němu zdvihla zrak. „Už dlouho se tě chci na něco zeptat,“ pokračoval nejistě. Víš…, ale to už je vlastně jedno,“ zakončil z ničeho nic. „Ne to neberu, už jsi to nakousl a to neplatí, musíš to dokončit,“ Trvala na svém tvrdohlavě Lenka. „Dobře“ rozhodl se Martin, sebral všechnu odvahu, dotkl se rukou jemně její tváře a dlouze jí políbil. Její rty voněli po jahodách. Musel to být nějaký lesk nebo aspoň stěnka, říkal si v duchu, ale bylo mu to jedno. Najednou jako by i létat dokázal a vše bylo jenom na dosah ruky, jen se natáhnout. Ten pocit štěstí se nedal popsat slovy a on si přál, aby to nikdy nekončilo.
„Kohopak to tu máme,“ ozvalo se odněkud za nimi. Leknutím se odtrhli od sebe a začaly se rozhlížet, odkud by hlas mohl vycházet. Praskání větviček prozradilo blížící se kroky. „Ach to je roztomilé. Nic nedokáže nadchnout více jako příslib rodící se lásky, nemám pravdu Marťo?“ Dokonce si ani neodpustila stupidní uchichtnutí. „Jak si nás našla a kde jsou ostatní?“ Zeptal se pevným a rozhodným hlasem. „Podívejme se, co udělá jediná pusa s naším upoceným zaraženým prdem,“ pokračovala dál Petra v nevybíravé provokaci. „Odpovíš nám, nebo tu dál budeš dělat trapný scény?“ Nedal se Martin odradit. „Myslím, když řeknu, že se vydali vlastní cestou, lhát nebudu a ani nezkazím žádnou srandu.“
Někde v dálce se začalo ozývat švitoření ptactva oznamující začátek příchodu nového dne.
„A teď mám na vás otázku já, proč jste mě vyvolali, když se nechcete se mnou bavit? Myslíte, že si mě vyvoláte jako nějakého zatraceného džina a já vám budu plnit vaše bezcenná, malicherná přání? Fascinuje mě jak je lidský rod domýšlivý. Hyne vlastní arogancí, při touze po moci je schopen zaprodat nejen duši svoji, ale nabídli mi i své matky a matky vlastních dětí jenom kvůli povýšení v práci aby se mohl den co den lopotit a hrabat. Proč bych měl o ně stát? Stejně mi jednou budete patřit všichni! Pro nikoho není záchrana!“ A opět propukla Petra v ten hrozivý smích, ze kterého šla hrůza, jakoby někdo skřípal nehty po tabuli. „Ty,“ ukázala Petra na Lenku „mi paříš už dávno, jsme spřízněni, pamatuješ?“ Jistěže si to pamatovala. Byli ještě děti, když si spolu hráli a Lenku to napadlo.
V duchu se přemístila do dob, kdy jim bylo zase šest, jejich největší starostí bylo, kdo z nich je hezčí a která si najde bohatšího prince. Už se rozpomínala i na červenou skluzavku se dřevěnými houpačkami v parku nedaleko jejich paneláku. Na jejich jezevčici Zorku, která kolem nich vytrvale poskakovala. Petra si tenkrát rozřízla ukazovák o střep v pískovišti, a aby jí to nebylo líto, Lenka udělala to samé a pak přiložila jej k tomu jejímu. Viděli to tenkrát ve Vinetuovi a od té doby byli jako opravdové pokrevní sestry.
„Nic nás nerozdělí, pamatuješ, to jsi mi říkala,“ vytrhla ji Petra ze snění. To jsi mi tenkrát slibovala! Jsi moje a nic tě už nezachrání.
Hned jak to dořekla, upřela na ni své temné oči. Ano bylo to velice snadné, dokonce snadnější než si Petra představovala. Jakmile se zmocnila jejího těla, nešlo to vzít zpět. Vlastně ani v nejmenším to nechtěla vrátit. Měla totální nadvládu nad čímkoli, co Lenka udělala. Chopila se jí, jako kdyby to byla panenka. Doslova loutka, jako na provázcích se s ní dalo manipulovat. Naprosto ji ovládla. Ve své šílenosti přinutila Lenku podívat se na Martina, vyloudit škodolibý úsměv a…? V Martinovi hrklo, najednou se cítil bezmocný, nemohl nic dělat, nijak ji bránit před ní samotnou. Ještě naposled k ní vztáhl ruku, tak moc se jí chtěl dotknout. „Néééé,“ vydral ze sebe bezmocný výkřik právě ve chvíli kdy se ozvalo duté křupnutí kostí její páteře. Zhroutila do mechu a kapradí se zlomeným vazem.
„Jak jsi jen vůbec mohla,“ zdráhal se uvěřit tomu, co právě viděl. Byla to tvoje nejlepší kamarádka a ty ji zabiješ jako nějakou jateční krávu! Jako kus dobytka!“ Pořád to nemohl pochopit, že je mrtvá, že stačilo tak málo a už nikdy s ní…
To už bylo i na Martina dost. Dál už nešlo vzdorovat. Slzy se prodraly přes pevně zavřená víčka a dopadali na Lenčin obličej. V poslední chvíli ji zachytil, když padala na zem.
„Jak jsem mohla? Sám sis odpověděl. Protože můžu a protože mě už nějakou dobu štvala. Byla to chudinka, jenom parazit co potřebuje hostitele a mě už s to s ní nebavilo, tak proto, spokojen?“ Tomu prostě nešlo uvěřit. Tomu, že Petru, vždycky tu nejrozumnější posedl démon, který si vybírá daň za jejich hloupost v podobě jejich životů. Tomu, že drží Lenčino mrtvé tělo někde v lese nad ránem.
Už mu bylo všechno jedno. Přišel o vše, na čem mu v životě záleželo. Zvedl se, něžně při tom položil Lence hlavu do trávy. Před očima se udělalo rudo. Vlna vzteku s ním zacloumala a adrenalin mu vystoupal výš než závodníkům F1 na okruhu. Rozeběhl se k Petře. Ruce natažené k jejímu krku a chtěli jediné, ubližovat. Chtěl ji škrtit, mlátit jí pěstmi do obličeje dokud by nebylo poznat, o koho jde. Zlost, vztek, úzkost, smutek a stesk. To vše teď přeteklo. Dlouho dusil v sobě tyto pocity a teď najednou ztratil nad nimi kontrolu. Ani se nepokoušel přemýšlet nad důsledky svého jednání. Pomsta, nic jiného nepřicházelo v úvahu, nic jiného nepřipadalo Martinovi na mysl.
Když přišel konečně k sobě, už bylo světlo. Vítal jej nový den. Právě ve chvíli, kdy Martin po ní vystartoval, se první paprsky slunce dotkly hřebenu horizontu. Možná právě v tuto chvíli vypršela démonova dovolená v našem světě. Možná se chtěl jenom podívat na svoje dílo z jiného pohledu. To se můžeme jenom dohadovat, ale smát se musí ještě dnes.
Jak to mohl Martin provést, to nevěděl, ale když s ní skončil, nevěřil vlastním očím. Místo obličeje měla krvavou kaši se slepenými vlasy. Kůže se začala trhat už na krku, ale kolem brady už se obličej tomu říkat nedalo. Místo úst němě zela jenom otvor. Kvůli roztrženému koutku vypadala jako zachycená v šílené grimase. Pohled na obnažené mandle a dásně kde chyběla většina zubů vyvolával spíše dávivý pocit na zvracení než soucit a krvavá pěna, co se táhla od úst tomu propůjčovala šílenou tečku. U jednoho oka praskl sklivec, to zrovna jeden z prvních úderů, který měl Lenku pomstít. Pak už jenom pěsti lítali nahoru a dolů, jako písty v motoru. Kousky lícních kostí měl zabodané v kloubech pěstí a celý byl od krve. Vše ještě dokreslovala žilka na jeho čele, která mu naskakovala, vždy když zvedal příliš těžké činky.
Nepřemýšlel, věděl přesně, co má udělat. Věděl kde je a kam má jít, najednou dávalo vše smysl. Vysvlékl bundu, utřel si obličej a pomalým rozvážným krokem vyrazil. Netrvalo mu dlouho, než našel sídliště. Bylo mu jedno, který to bude panelák tak se vydal hned k tomu prvnímu. Když zdolával schody jeden za druhým začal se rozpomínat. Jak střídal nohu za nohou, schod po schodu, připomnělo mu to, jak střídal pěsti v úderech. Zahnal tuto myšlenku a začal brát schody po dvou. Do nejvyššího patra to byl pořádný kus a když byl už nahoře byl propocený od hlavy až k patě. Nevadilo mu to, na toto už byl zvyklý z posilovny. Urvat petlici od střešního okna už byla hračka, jeden dobře mířená kopanec si s ní poradil. Na střeše mu vánek pročísl vlasy, bylo to osvěžující. Věděl, že kdyby nakoukl přes římsu, nikdy by se neodhodlal. Prostě se jenom rozběhnout, pořádně odrazit a porazit svůj strach, nejhorší obavy.
Když letěl říkal si z čeho vlastně měl takový strach?! Vždyť je to vlastně krásný nechat se unášet volným pádem, však si to jednou taky zkuste.