Z jedné tmavé noci

Bloudím tmou,
temnou krajinou,
kde jen na pár chvil
sluneční svit se rozzářil.
-
Noc pohlcuje slunce čím dál víc,
jako má naděje mající rub a líc.
Jediným světlem mého života
stává se luna a samota.
-
Jezero odráží luny svit
a voda pociťuje můj cit.
Ten smutek a žal,
co vítr zanesl do všech skal.
-
Prostorem rozléhá se vlků hlas,
spřízněných duší čas.
Ne, nejde z nich strach,
libý to zvuk rozléhá se po stranách.
-
A ptáte se zda jsem člověk či duch,
nebo jen čistý vzduch?
Či jsem zvíře nebo strom,
blesk anebo hrom,
oheň či voda snad?
Mám-li tak strmý spád?
-
Nebo jsem sama noc,
či padlý anděl volající o pomoc?
Nebo jsem jedním z nich,
z těch vlků na měsíc vyjících?
-
Vše čím jsem, čím můžu být,
živé i neživé,snad jen pouhý cit.
Jsem nic a přitom vše,
život jméno mé!