Baladický sen o lásce

Měl jsem já včera
divný sen,
zdá se mi dokola
stále a stále,
že den je noc
a noc je den,
kde špaček song pěje
o žížale

Že je to písnička
přemilostná,
otevři okénko
překrásný červe,
žížala je ovšem
nerudná, zlostná,
zas jenom jedno chce
šaty mi serve.

Špaček se vrátil
s velikým pugétem,
no byl to vlastně
jen kus sálátu,
láká ji rozšafně
světáckým rozletem,
že jenom hrát si chce
na mámu, na tátu.

Žížala na ty
lichotky neslyší,
jen běž dál šumaři,
chci teď spát, takto dí,
tvůj zpěv zní jako
sen kočky o myši,
a vůbec, do páru,
špak se k ní nehodí.

Já nemám křídla
a létat neumím,
můj domov jsou temné
chodbičky pod zemí,
kořínkům více než
vrškům rozumím,
kde bychom bydleli?
Nemožné zdá se mi!

Však já tě žížalo
létat naučím,
jen zlehka vezmu tě
do zobáku,
Vždyť víš, že pro tebe,
svůj sen jen sladký sním,
mám kvartýr na střeše
na tamtom činžáku.

Zachtělo žížale
vznášet se v oblacích,
podlehla mámivým
špačka svodům,
Vylezla na zem
celá v rozpacích,
i když prý nevěří
těm jeho hlodům.

Špaček vzal žížalu
zobákem jemně,
úmysly dobré měl
však hlad ho svedl,
v žaludku zahřálo
ho to příjemně,
nechtěl on, zapomněl,
žížalu snědl.

A tady končí má
balada o lásce,
jak skončil jeden
krásný sen,
nevěnovali se
závažné otázce,
že láska u mužů
prochází žaludkem.