Překroč svůj stín - 11.část

Shanti trucovitě pohlédla na stůl pod oknem, kde leželo již vystydlé jídlo, které jí sem donesla nějaká neznámá žena. Snažila se s ní promluvit, ale ona jen položila talíř, zavrtěla ustrašeně hlavou, a jak rychle přišla, tak také zmizela. Poslední soucitný pohled, který jí věnovala, jako by patřil uvězněnému zvířeti v kleci, taky se takhle Shanti nyní cítila. Nehodlala sníst ani sousto, jen se trošku napila vody, aby svlažila své vyprahlé rty. Vlastně ani jíst nemohla, žaludek měla sevřený úzkostí ze všeho dosud prožitého, a také z toho, co ji dnes ještě čeká.
Jen těžko se smiřovala se skutečností, kterou se od Joshe dozvěděla o svém pravém původu. Její sny ji noc co noc neodbytně pronásledovaly…v mysli jí utkvěl zejména neustálý cinkot zvonků…z knížek znala, že v každém indickém chrámu jich u stropu visí spousta, tedy určitě i v tom, který patřil bohyni Kálí, a lidský a zvířecí nářek zřejmě vydávaly oběti, o kterých se Josh zmínil. Pak je to tedy vše pravda…
„Kdo tedy vlastně jsem?“ špitla úzkostně jen pro sebe…. „Člověk, nebo bytost, která snad ani nepatří do lidského světa? Tak jako Josh?...“ Zachvěla se hrůzou, připadalo jí to vše stále tolik neskutečné! Nervózně pohlédla na hodiny na stole a pak sebou polekaně trhla, protože v zámku opět zašramotil klíč. Couvla ke zdi, opřela se o ni, a její pohled se upřel ke dveřím v nepříjemném očekávání. Samozřejmě, že to byl Josh. Zavřel za sebou dveře, pomalým krokem popošel až k ní a ona se podvědomě přikrčila, jako ptáče před dravcem. Všimla si tašky v jeho kostnatých rukou, z níž vykukoval kousek nějaké stříbřitě bílé látky. Mlčky jí pokynul, aby se posadila, raději se nevzpírala a poslechla ho.

„Jak dlouho mne tady hodláte držet zavřenou?“ odvážila se jej zeptat. Přivřel oči a zadíval se na ni, pak rozevřel tašku a vytáhl z ní nějaké šaty. Udiveně se na něj podívala, chvilku zaváhal a pak jí je hodil do klína. Nechápala, co to znamená, ale on najednou promluvil. Hlas měl podivně zastřený, děsil ji.
„Na tento okamžik jsem čekal spoustu let, a nyní konečně nastal ten správný čas. Existuje jen jediný způsob, abys na vše zapomněla, a sice tvůj sňatek …Nebudu to já, jak už jsem ti dříve naznačil, ale někdo, koho jsem dlouhou dobu ukrýval u pěstounů, které se mi mou mocí celá ta léta dařilo ovládat, tak jak jsem si přál. Nyní ti již mohu své tajemství prozradit, protože se tě to bezprostředně týká…je to můj syn Vimal, který patří do stejného světa, jako já. A ty nám pomůžeš přežít! Dáš mu dítě, které bude našeho rodu, dokonalé jako já, on, nebo ty, s krví mou i tvých božských předků…a zase se tolik nevzdálíš běžnému rituálu, protože spousta indických dívek si musí vzít toho, koho jí její rodina určí!“

Shanti se celá roztřásla, nevěřícně zakroutila hlavou a odvážila se protestovat.
„Ne! Vy nejste žádná moje rodina, a tohle přece nemůžete! Navzdory tomu, co jste mi včera řekl, jsem doufám pořád ještě lidská bytost, žádná loutka, se kterou si můžete pohrávat, jak se vám zlíbí, i když jsem sirotek! Nikoho takového si nevezmu! Neznám jej ani nemiluji. Jste šílený!“ zavzlykala zlostně. Probodl jí svým ledovým pohledem a zavrčel.
„Neznám…nemiluji…láska…zase ta vaše lidská láska, ten pomíjivý cit, který v moři času neznamená vůbec nic a často uhasne tak lehce, jako hvězdy při úsvitu! Jenže já jsem se již rozhodl, a ty bys měla projevit trochu více vděku za to, že jsem se tě ujal, když si tvá matka vzala život a zanechala tě napospas ulici! Tyhle šaty si zítra oblékneš a upravíš se, aby ses Vimalovi líbila, protože jej přivedu sem, chce tě poznat! Rozuměla jsi?“

Zmateně zavrtěla hlavou, ale zjistila, že její protesty jsou marné…Opět se jí pod tíhou strachu zmocnil tentýž bezmezný vztek a nenávist, jako tenkrát v noci. Zhluboka se nadechla a jejím utrápeným nitrem se náhle rozlil zvláštní bodavý pocit, také zaregistrovala podivné mravenčení v prstech a silnou bolest ve spáncích. V hlavě slyšela tichý šepot snad tisíců lidských hlasů, které jako by ji pobízely. Dodalo jí to odvahu, zvedla k Joshovi pomalu svůj zrak a natáhla k němu ruku, pak se dotkla té jeho ledové a on prudce ucukl, jako by dostal silnou ránu elektrickým proudem a zmateně se snažil uhnout před jejím spalujícím pohledem. Sebevědomě se usmála, tohle přesně bylo ono, jako tenkrát, jen ještě bohužel nepřišla na to, jak to může sama ovládat…
Prudce se zvedl a zacouval ke dveřím, jako lovci vyplašená šelma, chvíli ještě zaváhal, možná jí chtěl něco říci, ale pak spěšně vyšel ven a opět ji zamknul. Když konečně osaměla, rozvířily se jí mžitky před očima, pocítila slabost a ukryla si tvář do dlaní. Znovu pomyslela na Avinashe, kterého už možná nikdy neuvidí, což jí opět vehnalo do očí hořké slzy, pak se ale raději osvobodila od bolestných vzpomínek, hrdě zvedla hlavu a rozhodla se nepřijmout svůj budoucí osud. Po chvilce své ruce vysíleně spustila do klína a mimoděk zabloudila pohledem ke sklenici s vodou, stojící na stole…hlavou jí probleskla jedna dost šílená myšlenka, která se v ní neodbytně usadila. Možná to bylo jediné východisko…
Tolik si přála, aby se jí tohle všechno jen zdálo!
Ale bohužel to nebyl sen…

Téhož odpoledne Vikram nepozorovaně vklouzl do obrovského vestibulu hotelu Savoy. Jakmile se mu zdálo vše v pořádku, zamával na Aviho, a po chvilce se oba nenápadně zamíchali mezi hotelové hosty. Náhle na recepci Avinash zahlédl Joshe a museli se na okamžik ukrýt ve výklenku vedle výtahů, přesto ho nespustili z očí. Všimli si, že zamířil k postrannímu schodišti. I když se dost často pátravě ohlížel, podařilo se jim tajně jej sledovat až do třetího patra, které bylo určeno víceméně pro personál. Došel dlouhou jen slabě osvětlenou chodbou až k zadním dveřím, prudce je otevřel a hlučně je zase za sebou zabouchl.
Připlížili se podél zdi až k nim a snažili se zaslechnout, co se uvnitř děje. Když Avinash slyšel rozhovor za nimi, měl jej Viki co držet, aby rozlíceně nevtrhl dovnitř, a snažil se jej trochu usměrnit.
„Uklidni se, musíme být velmi opatrní, mysli na její bezpečí! Mohl by jí třeba ublížit, nevíme, co je to vlastně zač. Ukryjeme se vedle v úklidové místnosti a počkáme, až odejde. Pak uvidíme, co se dá dělat dál.“
Po čtvrthodině se konečně dveře otevřely, ten podivný bledý muž ve starobylých šatech vyšel ven a zase je za sebou zamknul, což bylo nepříjemné.
Ve chvíli, kdy míjel místo, na němž se ukrývali, se na okamžik zastavil. Oba mladíci ustrnuli a snažili se nedýchat, aby ven nepronikl ani sebemenší zvuk. Naštěstí ale za chvilku pokračoval v chůzi a jeho kroky se pomalu vzdalovaly. Otřeli si studený pot z čela, a jakmile si byli jistí, že už je pryč, tiše vyklouzli ven z úkrytu a přistoupili ke dveřím.
Najednou se zevnitř ozval zvuk tříštícího se skla. Pohlédli na sebe a pokusili se společnými silami dveře vyrazit. Nakonec se jim to podařilo, a právě včas, protože Shanti stála u stolu, v jedné ruce držela veliký střep a mířila jím ke svému druhému zápěstí...Avinash k ní přiskočil, vytrhl jí ho z ruky a odhodil na zem, díky jeho rychlému zásahu si způsobila jen menší škrábnutí. Úžasem se nemohla ani pohnout a překvapeně na něj zírala. Najednou jako by její napětí povolilo a zapotácela se. Včas ji zachytil, objal jak nejpevněji to dokázal a zašeptal jí do vlasů.
„Jsem u tebe, lásko…teď už se nemusíš ničeho bát!“
Pak svůj stisk povolil, vzal její hlavu do svých dlaní a zadíval se na ni. Pod jejíma krásnýma medovýma očima viděl temně modré kruhy a po snědých tvářích jí začaly stékat nekonečné proudy slz.
„Proč jsi to chtěla udělat? Odpověz mi!“ zeptal se jí naléhavě a také vyčítavě. Usedavě se rozplakala, tak, že měla problém se nadechnout a křečovitě svírala lem jeho bundy. Přesunul své dlaně na její útlá ramena, slabě je stiskl, malinko ji od sebe oddálil a řekl pomalu, ale velmi důrazně.
„Ššš, uklidni se, chci...vědět… proč!“ Zadívala se na něj přes závoj slz a zašeptala mezi vzlyky.
„Protože…protože už nemůžu dál! Chtěla jsem od všeho utéci, před svým hrozným břemenem, o němž vůbec nic nevíš, a které nemohu unést…“
„Každého břemene se dá zbavit, kvůli tomu přece nemůžeš utíkat ze života!“
„Ale můj život je prázdný, jako vyschlý džbán, tak jako celý svět kolem mne. Nemám matku, otce, vůbec nikoho a ani pro co žít!“
Otřel jí jemně slzy z tváří, něžně políbil na čelo a zašeptal.
„Co to povídáš, jsem tady přece já, miluji tě a chci tě chránit, musíš to pochopit! Tak mi to konečně dovol! Tvé myšlenky jsou jako vězeň, kterému se navzdory tvému osudu podařilo zbavit se okovů, a teď právě nastal čas, abys od nich osvobodila i své ruce, nohy a srdce. Zemřít je tak snadné, ale bojovat se životem mnohem těžší…musíš jen překročit svůj stín, a já ti v tom pomůžu!“

Opět ji k sobě pevně přivinul, pokryl její vlasy, tváře a rty snad stovkami polibků a snažil se nevnímat, jak se celá chvěje. Bezmocně pohlédl na Vikiho, který nervózně postával u dveří.
„Tak pojďte už, čas je náš velký nepřítel, každou chvíli by se třeba mohl někdo objevit. Našel jsem únikový východ, jímž se dostaneme až ven. A to nejlepší jsem pro vás nachystal nakonec, prozradím vám to, ale až v autě…“ usmál se a pokynul jim, aby šli rychle za ním.
Avinash vzal Shanti do náruče, a za chvilku se jako nějakým zázrakem přece jen ocitli v autě. Nemohl uvěřit, že vše proběhlo tak hladce, raději si ani nepřipouštěl, že by jejich útěk taky nemusel vyjít. Shanti se k němu úzkostlivě přitiskla, možná trochu pevněji, než by od tak křehké dívky čekal, a po chvilce se konečně uklidnila. Pohodlně se s ní usadil na zadním sedadle a v příštím okamžiku se vůz rozjel. Jemně ji hladil a vískal ve vlasech, a když si všimnul, kudy jedou, zeptal se Vikiho.
„Kam nás to vezeš? Tudy jsme přece předtím nejeli!“
Vikram se na ně zazubil do zpětného zrcátka a odpověděl.
„Pár desítek mil odtud v horách je malé městečko Mysore, a v něm stojí opuštěný dům po mé tetě, která zemřela před půl rokem, a táta jej zatím nestačil pronajmout. Přece se nechcete ihned vrátit do Bombaje? To by bylo velmi nerozumné! Můžeš si být jistý, když přijde na to, že Shanti zmizela, první jeho kroky budou mířit právě tam. Prostě se na čas schováte, vše ostatní nech na mně.“
Avinash nevěřil svým uším. Tohohle kamaráda mu snad seslal sám Višnu.
„Jsi poklad, víš to? Doufám, že se ti jednou budu moci za vše odvděčit…“ řekl dojatě. Všiml si, že mu Shanti vysílením usnula v náručí, políbil ji lehoučce do vlasů a mlčky pak sledoval ubíhající krajinu…nikdo z nich ale neměl tušení, že stejnou cestou, jako oni, se tajně vydal ještě jeden vůz, který se od nich na odbočce do Mysore oddělil a pak se vrátil zpět do Ooty…