Germánská láska

Na mezinárodním pionýrském táboře jsem se zamiloval do německé holky, která se jmenovala Ute. Byla štíhlá, vysoká a měla dlouhé slámové vlasy. Takovej ten náckovskej typ. Bušilo mě srdce, když jsem ji jen zahlédl, jako mě dnes buší srdce, když někdo zařve německy. Ona však měla oči jen pro kluka, co byl z našeho oddílu a jehož motto bylo: PÁNOVÉ! JÁ JSEM NADRŽENEJ JAK STEPNÍ VEVERKA. Dodnes nechápu smysl té věty. Nicméně on ji opakoval velmi často a sahal si přitom do rozkroku jako Michael Jackson o němž jsme tehdy neměli ponětí.
Patřil k těm klukům, co ve školních letech působí jako úžasní borci ale jejich sláva nepřejde pubertu. Vyznají se i v pozdějších letech, ale už to působí jen jako parodie chlapáctví. Vrchol jejich bytí byl ve školních letech a oni do konce života budou hloubat nad tím, co se to stalo. Anebo si toho nevšimnou. Myslíme si, že naše životy jsou v nějaké kontinuitě ale vrcholy našich životů jsou velmi rozdílné.
Jednoho večera se pořádal společný táborový oheň s Němci od vedle. Špekáčky a zpěv písní jimž jedna ani druhá strana nemohla rozumět. Hlavně jsme se přihlouple smáli. Člověk se dokáže smát neskutečným hovadinám. Máme ten dar. Mohl jsem nechat oči na dívce z NDR a ona je mohla nechat na nadržené veverce. Báječný milostný trojúhelník v dobách, kdy jsem se z geometrie sotva naučil chápat kosočtverec se slunečními paprsky.
Kolem dokola byla spousta hluku.
Nebyla to ani tak zábava jako spíš hluk. Někdy se tomu taky říká spontánní veselý. Příšerná záležitost. Většina zábavy je hlavně hluk. Jenže i hluk má svá hluchá místa. Stane se, že do hluku vnikne drobná trhlinka ticha. Okamžik, jenž se ani nedá změřit chronometrem. Ticho je úžasné. Má větší sílu než hluk. Hluk je jako sníh, který až do konce zimy ukryje veškerý nepořádek, ale nakonec přeci jen roztaje. Tehdy také na okamžik roztál. Právě v ten okamžik, kdy se zastavil čas a bliklo to tichem, tak si ta krásná germánská holka Ute prdla. Ještě zbylo trochu ticha na to, aby zrudla a pak byla pryč. Ani německy se jim nepodařilo vysvětlit té dívence, že se nic tak strašného nestalo. Dyť jsme lidi.
Do konce táborového pobytu jsem jí už prakticky neviděl. Ven chodila jen v hustém houfu svých soukmenovců. A pak, že se Germáni nedokáží stydět za svoje činy.