Překroč svůj stín - 3.část

Nevelkým sálem, nacházejícím se v přízemí hotelu Delhi, se téhož večera po doznění skladby s názvem Ek Sanam rozléhal nadšený potlesk a pískot.
Asi devatenáctiletý štíhlý mladík, který právě dohrál a dozpíval, se rozpačitě usmíval, v jedné ruce křečovitě svíral kytaru a druhou si nervózně odhrnul z čela pramen neposedných černých vlasů. Očima těkal po obecenstvu a hledal svého kamaráda Vikiho. Konečně jej zahlédl, seskočil z pódia a rychlým krokem šel přímo k němu. Ani cestou nevnímal uznalé poplácávání po zádech, bylo to jeho první vystoupení, ještě se mu třásla kolena a byl šťastný, že už to má konečně za sebou.
„Byl jsi skvělý, Avi! Slyšíš je? A to jsi tady vůbec nechtěl jít! Nikdy mi nevěříš, a tady máš důkaz! A pěkně hlasitý. Ředitel hotelu se zná s mým tátou, určitě tady dnes nejsi naposled, o to se postarám.“
Pak zkřížil ruce na prsou, komicky se uklonil a řekl.
„Můžu vám nést kytaru a požádat o autogram, mistře Avinashi Naashebe?“ Jen taktak uhnul před jeho pohlavkem.
„Nech toho, dej mi cigaretu a raději už pojď, hodíš mně domů. Je spousta hodin, máma bude mít o mne starost, vůbec neví, že jsem tady.“

Po chvíli již vystupoval z auta u svého domu. Očima zabloudil do oken v prvním patře, udivilo jej, že se všude ještě svítí, to u nich v tuto pozdní dobu nebylo zvykem. V rychlosti se rozloučil s Vikramem a vběhl dovnitř.
„Mami?“ zavolal od dveří, nikdo se mu ale neozýval. Vyběhl do prvního patra a uslyšel její vzlyky a neobvyklý šramot a hluk. Uprostřed pokoje ležel otcův velký kufr a kolem něj se válela spousta jeho oblečení.
„Mami, co se stalo?“ zeptal se starostlivě, když vyšla z koupelny a zlostně přihodila do kufru i tátovy toaletní potřeby. Zakryla si dlaněmi tvář, mírně zavrávorala a rozplakala se. Přiskočil k ní a pevně ji objal, snažil se nevnímat její oteklé oko a zasychající pramínek krve u koutku úst, pár kapek utkvělo i na jejím sárí. Ze všech sil zadržoval slzy, deroucí se mu do očí. Vždy, když mámu takhle viděl, rvalo mu to srdce na kusy.
„Tak řekneš mi konečně, co se tady děje a proč pláčeš? A kde je otec? On tě zase uhodil?“
„Ano…a odešel…za ní…ne, už na něj nemůžu a nechci čekat, trvá to již příliš dlouho, nikdy si mne nechtěl vzít, pořád jen celá ta léta sliboval. Vytrpěla jsem už dost, tak ať si táhne!“ vzlykla, strhla si z krku řetízek, který od něj dostala k narozeninám, podala jej synovi a zašeptala.
„Ty věci mu prosím odnes, a tohle mu vrať. Dnešním dnem u mne pro něj přestalo svítit slunce, a on moc dobře ví proč…“ Avinash beze slov poklekl ke kufru, naházel do něj zbytek věcí, zaklapl víko a řetízek si schoval do kapsy košile. Zlostně zaťal zuby a po chvilce hlasitě bouchl dveřmi. Nikdy se nesmířil s tím, že si otec matku nevzal, byl vysoko postaveným bankovním úředníkem a neustále se vymlouval na nedostatek času. Přitom každý věděl, že se znovu stýká se svou bývalou ženou, kterou kvůli jeho mámě opustil před deseti lety.

Dům, kam jeho otec chodil, byl jen o dvě ulice dál. Avinash se k němu váhavě přiblížil a zahleděl se k pootevřenému oknu, z něhož k němu dolehl bezstarostný smích a navzdory pokročilé hodině i hlasitá hudba, to jej ještě více popudilo. Nedbal sílícího deště, který mu smáčel vlasy, zvedl ze země velký kámen a hodil jej prudce do okna, které se s hlasitým třeskotem rozbilo.
„Otče? Jsi tam? Neschovávej se a vyjdi ven, zbabělče! Nesu ti tvé věci a taky mámin dárek, odnes si to všechno třeba do pekla! My už tě nepotřebujeme! Pro nás jsi navždy mrtvý!“ zakřičel na něj, mrštil zlostně kufrem na trávník, popadl opodál ležící tyč a jako šílený začal rozbíjet okna otcova luxusního vozu.
„Zavolej okamžitě policii!“ ozval se zevnitř ječivý ženský hlas.
„Nemohu, pokusím se s ním promluvit, je to přece můj syn!“
„Syn? Darebák je to! Ničí ti tvůj majetek a ty ho necháš? Tak ji tedy zavolám já!“
O chvíli později přece jen prostor rozčísl zvuk sirény a před domem zastavil policejní vůz. Avinash odhodil tyč na zablácenou a střepy pokrytou zem a pokorně si nechal nasadit pouta. Ještě bleskl nenávistným pohledem po otci, jenž jej ustrašeně pozoroval, dokud se za nim nezaklaply dveře vozu, který zakrátko se zapnutým modrým majákem zmizel v noční tmě.

Místo, kam jej odvezli, moc dobře znal, nebyl tady bohužel poprvé. Strážmistr, který jej přivedl, mu sundal pouta a ostře pokynul, aby se posadil na lavici, protože komisař Mahesh byl momentálně zaměstnán. Ještě si ho jednou změřil přísným pohledem a pak už usedl ke svému stolu, kde začal jako datel něco vyťukávat na velmi starém psacím stroji. Avinash se opřel o zeď, rukávem si otřel zmáčenou tvář a prohrábl se svou mokrou černou kšticí. Pak se snažil marně očistit z promočených džínů zbytky bláta. Díky vzteku, který v něm doutnal, vůbec necítil chlad. Najednou k němu z vedlejší místnosti dolehly něčí tiché vzlyky. Bylo tam šero, marně se pokoušel pohledem zjistit, kdo tam vedle sedí. Když se ale po chvilce zablesklo, spatřil tam na židli nějakou dívku. Choulila se zimou a usedavě plakala. Nedbaje přísného pohledu strážmistra, zvedl se a šel váhavým krokem za ní. Měla nádherné ebenově tmavé vlasy, spletené do copu, ale oblečená byla v legračních dlouhých tmavě modrých šatech, s bílým límečkem u krku, skoro jako z jiného století. Byla bosá a celá se třásla, sundal si tedy svoji koženou bundu a přehodil ji přes její útlá ramena. Když se opět zablesklo, udiveně se na ni zadíval. Zvedla k němu hlavu a málem se mu zatajil dech. Na sametově hebké jen mírně snědé pleti něžných rysů se mísily slzy se třpytivými kapkami deště a dívaly se na něj nádherné medově hnědé oči, pod nimiž ale zaregistroval tmavé kruhy, což ho znepokojilo. Pak se její plné rty, jemně zvýrazněné světle růžovou perleťovou rtěnkou pootevřely a odhalily řadu bělostných zubů, svítících jako drobné bílé perly.
„Děkuji…“ zašeptala, zimomřivě se zachumlala do jeho bundy a slabě se na něj usmála. Na chvíli zapomněl na své trápení a okouzleně na ni zíral. Byla úžasná, úplně jiná než ostatní dívky, které doposud poznal. Mimoděk natáhl ruku s úmyslem dotknout se aspoň jejích vlasů. Pak ale sebral odvahu a jemně ji chvějícími se prsty otřel z tváří slzy a dešťové kapky. Přivřela oči a její dlouhé tmavé řasy se dotkly kůže pod očima. V tom opojení si ani neuvědomili, že už nejsou sami…