Lotosový květ 37.díl

O tři měsíce později…

Ranní úsvit už pomaličku klepal na okna a Adrianu probral ze spánku sametově něžný dotek na její šíji. Obrátila se na lůžku a usmála se.
„Dobré ráno…“ šeptl Amar, znovu ji políbil a odhrnul jí z tváře pramen vlasů, aby na ni lépe viděl.
„Nespím už bezmála hodinu, nejdříve jsem tě pozoroval, jak nádherně spíš, ale už jsem to nemohl vydržet, jen se na tebe dívat. Ach jaane…jaane…Strašně po tobě toužím, pojď ke mně blíž…“ zaprosil a upřel na ni svůj jantarový pohled, v němž stále navzdory všemu přetrvával ten zlatě zářivý svit.
„Už se nemohu dočkat zítřka, kdy budeš jen moje.“ dodal ještě a přitáhl si ji k sobě pod peřinu. Vůbec neprotestovala, i když spoustu předešlých nocí toho díky němu moc nenaspala. Byl před ní nejšťastnější den v jejím životě. A dnes ještě měli přijet otec, Timy, Catherine i Arthur, a hlavně Sarah, které se nemohla dočkat ze všech nejvíce. Ve svůj svatební den ji chtěla mít u sebe, tak jako tenkrát, aby viděla, že je konečně šťastná, a nemusí jí utírat slzy, jako tehdy v Sheffieldu.
Zasněně se usmála, zajela mu rukama do vlasů a přitáhla si jeho hlavu na svá ňadra, pak se již nechala unášet slastnými pocity, které jí přinesly Amarovy doteky, něžná slova a hlavně jeho těsná blízkost…O hodinu později už stáli na prahu chrámu,nacházejícího se v zahradě poblíž paláce. Vyzuli se a tiše vešli dovnitř. Adriana svírala v náručí věneček, bohatě zdobený lotosovými květy, uklonili se a ona jej pak položila k Šivovým nohám, jako dík za to, že po dlouhých letech zmírnil svoji dávnou kletbu.

K večeru se konečně dočkala své rodiny. Radostně se s nimi přivítala, samozřejmě za účasti téměř všech, kteří s ní nyní žili v paláci. Mína také putovala z jedné náruče do druhé a nakonec skočila Sarah kolem krku a nechtěla se jí za žádnou cenu pustit, museli ji odtrhnout téměř násilím, což přivítala s velikými protesty. Když ale přiběhl Avinash, a Amarova sestra přinesla maličkou Nítu, uklidnila se. Chůva jen zakroutila hlavou a šťastně se usmála. Adriana si toho všimla a řekla.
„Myslím, že práce budeš mít s touhle drobotinou až, až…doufám, že tady se mnou zůstaneš, jak jsi mi slíbila!“
Chůva přikývla a odvětila.
„To víte, že ano. Však to vůbec nevadí, jen jsem netušila že těch drobečků bude tolik.“ Pak už na nic nečekala a vytáhla cukrová lízátka. Tím si zcela získala i malého Avinashe a obě děti si ji ihned odvedly do zahrady. Adriana se za nimi s úsměvem dívala, a pomyslela si, že to nejdůležitější ještě Sarah neví a ani netuší…nevěděl to vlastně ještě vůbec nikdo...

Když spolu večer před svatbou usedly o samotě k šálku čaje, hodlala se jí svěřit se vším, co se týkala Amara i Míny. Pokládala za důležité, aby to právě ona věděla, protože ji vždy v jejím životě ve všem nahradila matku, kterou tak brzy ztratila. Sarah naslouchala se zatajeným dechem, ale vše přijala úplně klidně, jen Adrianiny nešťastné chvíle, kdy musela utéci z Hisaru, její smutný pobyt v Mihapuru s vědomím, že je Amar mrtev, a pak strastiplná cesta domů ji rozplakaly.
„Ach, drahoušku, to muselo být strašné, ve vašem stavu. Děkujme Bohu, že tenkrát zavedl Arthurovy kroky až k vám. A co Amar? Nemáte strach, že…“ ztěžka polkla a zkoumavě se na ni zadívala. Adriana se zamyslela, pak se pousmála a odvětila.
„Zatím ne, je to už tři měsíce a dosud se nic zlého nestalo. I když při každém měsíčním úplňku mé srdce svírá nepříjemný pocit a bedlivě Amara pozoruji. Některé zvláštní vlastnosti mu ještě zůstaly, ale dokáže je udržet pod kontrolou, samozřejmě pomocí meditací, kterým se v poslední době věnuje více, než dřív. Musím tě ale upozornit na svou dcerku. Je to přece jen jeho dítě, a dost se odlišuje od těch ostatních. Ale nemusíš mít žádné větší obavy, na její neobvyklé projevy a to, co se občas děje v její i Amarově blízkosti, si brzy zvykneš, tak jako já.“
„Samozřejmě, drahoušku, jsem na to připravená. Ale jak je to možné, že události toho hrozného dne vše tolik změnily?“
Adriana opět zamyšleně pohlédla k oknu a řekla tiše.
„Té zvláštní noci se zřejmě stalo to, co zjistil Rándžitův přítel Míhar, a nestačil mu to již sdělit… Právě Mína byla Amarovou poslední záchranou, krev jeho krve, obdařená jeho i mou zvláštní mocí a také ten podivný amulet ve tvaru lotosu. Když ho kdysi dávno Amar s Rándžitem našli v chrámu u sochy, neobjevil se tam určitě jen tak. Šiva byl bohem mnoha tváří a proměn, byl krutý, ale dokázal být i spravedlivý. Vedle své dávné krvavé kletby nabídl i možnost vysvobození. Nebyl to ale meč, jak se Rándžit mylně domníval, nepochopil skrytý význam, ukrytý mezi řádky té staré knihy a já jsem ráda, že jsem meč té hrozné noci nepoužila. Něco mi v tom bránilo, jako by to bylo znamení, že právě tohle by Amara zabilo. To tajemná síla, ukrytá v kamenném lotosovém květu jej Míně pomohla zachránit, byla to právě Amarova dcera, která dokázala jeho moc přenést na svého otce... Když si ho tenkrát strhl, odhodil a pak mi ho ponechal, byla to veliká chyba, neměla jsem mu to dovolit..dodnes také nevím, co se vlastně dělo v kobce v podzemí a snad to ani nechci vědět. Umírala jsem strachem o svou dceru i o něj…ale už je to vše naštěstí za námi.“ Povzdechla Adriana. Pak se znovu zadívala na chůvu a špitla, jemně se při tom dotýkajíc svého břicha.
„A nebude ti vadit, když ti zanedlouho přibude na hlídání ještě někdo další?...“

Chůva na ni překvapeně zamrkala a vzápětí se její dobrácká baculatá tvář roztáhla do šťastného úsměvu. Pak jako vždy spráskla ruce a hlesla.
„Propána, ještě neměli svatbu a už zase…ale to víte, že ne, drahoušku, jak by mi to mohlo vadit? Je to úžasná zpráva! A co on, už o tom ví?“ Adriana zavrtěla hlavou.
„Ještě ne, ty jsi první, chci mu to říct dneska v noci, zaslouží si to, po tom všem…“
Chůva ji povzbudivě pohladila po ruce a řekla s úsměvem.
„Bude to překrásná svatba, viděla jsem ty obrovské přípravy a také vaše šaty, jsou nádherné, i když trošku jiné, než ty naše. Jde mi z toho všeho mráz po zádech, to víte, jiný kraj, jiný mrav, jak se říká. Škoda jen, že se toho všeho nedočkala vaše maminka, byla by moc šťastná, že aspoň vám se splnil tajný sen…"

Pak se objaly a rozloučily a Adriana vykročila směrem k ložnici. Když otevřela dveře, ještě se tam svítilo, protože na ni stále čekal a nedočkavě k ní natáhl ruku. Vklouzla k němu do postele, schoulila se do jeho náruče a on jí vtiskl do dlaně něžný polibek, zadíval se při tom na prstýnek s diamantem, který se leskl na jejím prsteníčku.
„Ty ho pořád ještě máš?“ zeptal se udiveně. Přikývla a tiše odpověděla, hladíc při tom vděčně lotosový kvítek, visící na jeho krku, který na její dotek zareagoval slabým fosforeskujícím zábleskem.
„Samozřejmě, copak sis toho dosud nevšiml? Nikdy jsem jej nesundala, od té chvíle, kdy jsem se tenkrát v Šivově chrámu stala tvou Poojou, tou co má v očích modré nebe…“
Šťastně se pak usmála a těšila se, až mu sdělí, že pro něj pod svým srdcem opět chrání jedno tajemství, další maličký dar lásky, kterou už jim nikdo nikdy nesmí vzít…