S drzostí nejdál dojdeš

Toto rčení mi, popravdě řečeno, nikdy nebylo blízké. Už ve škole, přestože mě, coby šprtce, docela mrzela špatná známka, jakmile jsem něco neuměla, nebo jsem neznala odpověď, prostě jsem se přiznala. Nedokázala jsem blábolit tzv. „vomáčku“ nebo zkoušet zavést řeč někam jinam. A toto neumění a vůbec neschopnost drze se proti něčemu postavit, se táhne celým mým životem…

Tak například: Po nástupu do mého prvního zaměstnání si mě zavolal šéf a předložil mi, aniž by mi umožnil někam se posadit, k podpisu pracovní smlouvu. Na mou nesměle vyslovenou námitku, že bych si ji chtěla dříve přečíst, mi udělil přednášku o špatném poměru k práci. Tenkrát jsem mlčky podepsala a po zavření zvenku jsem se, chuděra malá:), rozbrečela. A to tenkrát neexistovala nezaměstnanost jako dnes.

Vzpomínám si na vyprávění nebožtíka mého strejdy, jak si jednou vyrazil sám do lesa na houby. Podotýkám, že se děj odehrál v dobách dávných (dejme tomu před třiceti, možná před čtyřiceti lety). Jak by to mohlo proběhnout dnes, nechci raději domyslet. Nečekaně se potkal na jedné z cest s partou mladých výrostků. Potkal se, to není ten pravý výraz pro danou situaci. Milí chlapci na té cestě úmyslně polehávali a vyzývavě hleděli na strejdu, jak si poradí. Byl to už postarší šedovlasý pán, mohl by být klidně jejich táta, nebo dokonce děda, pokud jde o věk. No, a on si rady věděl. Klidně došel až k nim, uflusnul si a povídá: „Uhni, vole!“ To je tak překvapilo, že, poněkud rozhození, ho poslechli.

A do třetice – podobná situace nastala mému otci jedoucímu autem. Na odlehlé cestě pozdě v noci, osvětleni jakýmsi reflektorem, nějací opilí hejskové šaškovali a zároveň mu naznačovali, že má zastavit. On ale duchapřítomně dupnul na pedál a prudce vyrazil proti nim. Byli nuceni uskočit a tím se zachránil. Vyhnul se jejich pravděpodobnému útoku.

Tak si říkám, jestli na tom rčení „S drzostí nejdál dojdeš“ není přeci jen něco pravdy (?)