Dovnitř. Úplně.

- Rozmachoval pořád rukama. -
„Můžete se, prosím, uklidnit. Nechápu, jak pořád můžete být tak hyperaktivní. Leze mi to na nervy.“
„Pokusím se. Myslím, že bys se měla trochu ….“
Pro moje uši to znělo jako „blablabla“. „Vážně?“ arogantně jsem se zasmála. „Takový psycho kecy si zkoušejte na někoho jinýho. Necítím se nijak zvlášť… Na tohle. “
„Tak pro dnešek toho necháme/vstávám/, ale chtěl bych si s tebou popovídat ještě někdy.“
„Chtít můžete,“ mizím s nashle.

Po cestě jsem si vyběhla schody, pro jistotu třikrát. To abych se uklidnila, ne že bych snad měla OCD nebo tak něco. i když bych se tomu nedivila. Psychouš k psychoušovi sedá....

- v lavici -
„Já nevím, co je na tom tak zajímavýho poslouchat 50 fracků z gymplu, a za 14 dnů. By mi vybuchla hlava. Asi je dobře placenej, nebo to dělá … ze srdce, ale pochybuju, že ho má čistý. “
„Tak ty to máš aspoň za sebou a přišlas o dvouhodinovku matiky,“ řekl Oliver otráveně „ale mě to ještě čeká a dvě hodiny tam teda nestrávím.“
„Však s tebou bude za deset minut hotovej, co by na tobě tak zkoumal, seš prostě přirozeně normální, na rozdíl ode mě.“
„Čistý srdce. To mi k psychoušovi moc nejde. Vždyť psychologii studujou ti, co nejsou úplně v pohodě nebo ti, co chtějí pomáhat druhejm.“
Přesvědčujícíma očima jsem řekla: „Proto budu psycholog.“
„Říkám, ti, co nejsou úplně...“ zašklebil se.
„V pohodě.“
„Jo.“

- ticho tam vzadu –

Po škole jsem se sešla s Adamem. Měl pro mě dvě zprávy. Na lentilky si budu muset počkat ještě týden. A že má nový auto (přijel v něm). Starou kraksnu s kolečkama, čtyřma, ale aspoň to jezdí. Stejně se divím, že může na silnici. Řídí stylem: "Uhni nebo budeš uhnut"....

„Čau“, dal mi pusu na tvář. Jedinej, od kterýho se nechám. Jinak bych mu už vlepila.
„Máš?“
„Nemám.“
„To je fakt skvělý, tak proč jsi chtěl, abych sem šla, zvlášť když je takový blato,… a vypadám jako prase, nemám to kde vyprat. Peet ještě pořád nekoupil pračku.“
„Ti to vyperu.“
„Hm. By sis ušpinil ruce. Ale stejně je máš špinavý. A kdy?“
„Příští týden. Jak to dáváš?“
„Celkem jo, akorát je mi zle. A Peet odjel pracovně na Mars.“
„Mezinárodní armáda spásy?... Jen hádám. “
„Jo, jasně, sice je můj pěstoun, ale zas tak solidární není. Se sním rozešla ta jeho a tak to zabíjí prací. A mně vaří babička.“
„By sis mohla uvařit sama a nebylo by ti blivno.“
„Třeba perník, že? Ten vařit umím. Ostatně, ty taky.“
„Haha, perník zrovna ne, jsem distributor. Ne kuchař.“
„Tak mně je to celkem jedno, co jsi. Odjel v pondělí a ve čtvrtek, předevčírem, jsem málem hodila šavli na učitelku. Nechtěla mě pustit na záchod, tak sem pozvracela umyvadlo. Díky bohu za umyvadla ve třídách, jinak bych to uklízela…. No ale aspoň mě třídní poslal domů. Chudák, nevěděl, co se mnou má dělat. Loni dokončil školu a už ho šoupli k nám. Těžkej případ, vypadá tak na dvacet a Mára mu tyká a on mu na to nemá co říct. Jednou přišel Mára pozdě, měl k tomu dost pádnej důvod a třídní Saša ho chtěl prostě vědět. A tak Mára vyjel a řekl mu: Víš co Sašo, jdi do prdele. No a Saša šel. Uklidnit se na chodbu. Bylo mi ho docela líto, no teda ne, mně lidí líto není, jen mě, heh. Sebestřednost je taky hezká vlastnost. “

„To se ti ale nedivím, žes hodila. Mělas postupně.“
„Já musela takhle, chtěla jsem být čistá prvního.“
„Září?“
„Jo.“
„No ale to se ti nepovedlo. Sis s lentilkama nepomohla.“
„Pomohla, tak jako lepší, než koks ne?“
„Ani bych neřek.“
„Tak hlavně to není tak drahý, když jsem zase bez peněz. A pomáhá mi to na hlavu, abych byla v klidu. Stání mám 28.“
„Října?“
„Proč se mě furt ptáš na měsíce?“
„Tak jak mám asi vědět, kdy máš to stání.“
„Října. Takový hezký datum. Krom vzniku Československa, taky den znárodnění, v mým případě doslova.“
„Kdo by tě furt znárodňoval.“

„Dětskej domov.“

Adam, první muž. Ten v ráji, i ten můj. Ale to už je jiná kapitola.