Les...
okamžik...
» autorka: zelená víla |
Byla jsem dnes v lese.
Miluji les, jeho svobodu a jeho vstřícnost.
Procházela jsem se tou krásou, sbírala houby a vzpomínala na tátu. On mě naučil les milovat a ctít. Jako dítě jsme v něm společně trávili spoustu času.
Naučil mě, že když vejdu mám ho pozdravit. Když budu chtít najít houbu, tak mám poprosit a když ji najdu, tak poděkovat.
Jako malá jsem to vše dělala nahlas. Pořád jsem si s lesem povídala a prosila, ať najdu alespoň jednu, úplně malinkou houbu. Když jsem ji našla, strašně šťastná jsem děkovala ještě doma ze spaní.
Teď, jako dospělá si do lesa chodím dát zastaveníčko s tátou. Cítím, že tam se mnou je a já se ani nebojím, že zabloudím. Cítím ho vedle sebe, ať to zní jakkoli bláznivě.
Povídám si s ním a ty houby, co najdu, jsou jistě jeho práce.
Dnes pozdravím les je v duchu.
O houby prosím, taktéž jen sama v sobě.
A mě k tomu jen napadlo, že když si něco moc přejeme možná stačí "jen" potichu poprosit a když se nám to splní, "jen" potichu poděkovat.
Možná se nám v životě plní jen to, co je možné.
Možná, že zázraky si máme plnit sami v sobě až se je naučíme vidět.
Možná, že už máme vše, kromě těch zázraků. Ale ty prý musíme objevit sami, jinak by nám připadaly samozřejmostí.
Kdo ví...
Miluji les, jeho svobodu a jeho vstřícnost.
Procházela jsem se tou krásou, sbírala houby a vzpomínala na tátu. On mě naučil les milovat a ctít. Jako dítě jsme v něm společně trávili spoustu času.
Naučil mě, že když vejdu mám ho pozdravit. Když budu chtít najít houbu, tak mám poprosit a když ji najdu, tak poděkovat.
Jako malá jsem to vše dělala nahlas. Pořád jsem si s lesem povídala a prosila, ať najdu alespoň jednu, úplně malinkou houbu. Když jsem ji našla, strašně šťastná jsem děkovala ještě doma ze spaní.
Teď, jako dospělá si do lesa chodím dát zastaveníčko s tátou. Cítím, že tam se mnou je a já se ani nebojím, že zabloudím. Cítím ho vedle sebe, ať to zní jakkoli bláznivě.
Povídám si s ním a ty houby, co najdu, jsou jistě jeho práce.
Dnes pozdravím les je v duchu.
O houby prosím, taktéž jen sama v sobě.
A mě k tomu jen napadlo, že když si něco moc přejeme možná stačí "jen" potichu poprosit a když se nám to splní, "jen" potichu poděkovat.
Možná se nám v životě plní jen to, co je možné.
Možná, že zázraky si máme plnit sami v sobě až se je naučíme vidět.
Možná, že už máme vše, kromě těch zázraků. Ale ty prý musíme objevit sami, jinak by nám připadaly samozřejmostí.
Kdo ví...
Tipů: 27
» 04.05.14
» komentářů: 18
» čteno: 955(29)
» posláno: 0
» nahlásit
» 04.05.2014 - 03:29
Dokázal bych číst, znova a znova a znova... jednou jsem dojatej, podruhé okouzlen... potřetí zamyšlen...
Les je jeden velký zázrak sám o sobě, krásný třibitel myšlenek, zastavit se a čučet... tady čas nehraje roli.
Mám v očích slzy...ST
Les je jeden velký zázrak sám o sobě, krásný třibitel myšlenek, zastavit se a čučet... tady čas nehraje roli.
Mám v očích slzy...ST
» 04.05.2014 - 08:51
les je kostel...zelenej chrám
pro oči pastva...a do duše klid, jen mít tam musíš cit
pro oči pastva...a do duše klid, jen mít tam musíš cit
» 04.05.2014 - 09:35
ou, z.v. v první části jsem si tak vzpomněla na toho svého tátu, že ještě teď polykám slzy, ano, až půjdu do lesa tak tam vlastně budu s ním...a druhá část má hloubku v myšlenkách, že nemůžu dělat jinak než dát ST alespoň, a založím si tvoji opravdu krásnou několikarozměrnou báseň
» 04.05.2014 - 11:04
.
život je sbírkou právě takových okamžiků
naučme se je vnímat, aby byl krásný
.
snad není náhodou, že jsem před chvilkou četla:
Předky ctíce, sebe ctíme
život je sbírkou právě takových okamžiků
naučme se je vnímat, aby byl krásný
.
snad není náhodou, že jsem před chvilkou četla:
Předky ctíce, sebe ctíme
» 04.05.2014 - 18:06
Mám ráda les, je to svět sám pro sebe se svou jedinečnou vůní, pípáním, bzučením, šustotem větru mezi stromy... ano poděkovat houbičkám i všem plodům, že pro nás vyrostly... nechat plynout ty nejvnitřejší myšlenky... i ctít lesní bytosti... jsou všude kolem a tiše pozorují... věřím, že zázraky se dějí...
Krásné počtení :-)
ST*
Krásné počtení :-)
ST*
» 04.05.2014 - 19:33
krizekkk
Inu, kdo ví? :)
» 04.05.2014 - 22:17
Krásná vzpomínková.Můj bratr, který už dávno není mezi námi,mě učil stejně, jako tvůj tatínek milovat les.Nikdy nezapomenu,jak tím lesem voněl..ST* a děkuji..
» 09.05.2014 - 08:20
J.F.Julián
to jo! st
» 16.05.2014 - 23:36
Moc pěkné, les je prostě živý organismus a jako takový ho musíme vnímat, také mam ty pocity v lese ...
» 31.05.2014 - 22:16
ttragelaf
... zase jedna z věcí, kterou Janouškové a Rittigové nikdy neobjeví
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Naděje... | Následující: Milovaná...