Občas si věštím

Občas si průběhy večerů věštím
ze sedlin na dně kávových sklenic
zatímco nad domem po jarním dešti
trhá se obloha barvu svou měníc

V inkoustu máčená, pokryta sametem
přes okna vpíjí se pomalu do zdiva
Od stropu tisíci hvězdami posetém
zpěv lehkých vánků se potichu ozývá

Čekávám s napětím pod tenkou peřinou
uvězněn ve spárech mučící samoty
na Tebe. Dívku tak mladou a nevinnou
oděnou v županu z hedvábné nahoty

A topím se v moři příjemných pocitů
v záplavách polibků, milostných Tsunami
V myšlenkách na život. A na to, že jsi tu
(často rád bojuji s těmito vlnami)

A když je po všem, jako vždy ze zvyku
usínám vůní Tvé blízkosti zmámen
Vzpomínky na „dnešek“ zamknu si v šuplíku
než se noc ukončí slunečným ránem

Občas si průběhy večerů přeji
Je tomu dlouho již. Měsíce. Roky
Zvuky, jež slyším, mne u srdce hřejí
to když se ke dveřím blíží Tvé kroky