Výprava do města v oblacích - 2. část-Do hor

Autobus dál pokračoval po Pamírské magistrále a krajina kolem nich se příliš neměnila. Kopec střídal kopec a v okolí bylo jen minimum zeleně. Zasněžené vrcholky vypadaly majestátně. Minuly několik jezer a trochu se ochladilo. Autobus rachotil jak o život, Jerry musel často dolévat vodu do chladiče. Večer se přiblížil a celá posádka se těšila, že si bud emoci lehnout. Přenocovali v Mugrabu.
Malé městečko bylo poslední obvyklou zastávkou, dále Jerry již nejezdil. Rok od roku přibývalo domů a vznikalo tu i malé letiště. Zabydleli se u jedné rodiny, která patřila mezi nejbohatší ve městě. Měli padesátičlenné stádo ovcí. Otec debatoval o rozvoji Mugrabu s Jerrym, matka rodiny se starala o občerstvení. U večerního ohně seděli i dvě mladé dcery v typických Tadžáckých šatech sytě červené barvy. Jejich otec si stěžoval, že nemůže pro ně najít vhodné ženichy a výrazně se zadíval na Teda. Totéž učinili i dcery a obě se hezky usmáli. Ted zrudl a očima také kontroloval Claire. Měl pocit, že si bude myslet, že by měl zájem a to nechtěl. Claire však v klidu jedla ovčí sýr.
Když šel Ted spát, přemýšlel, zda se zase sejde s Claire. Usnul únavou, ale probudil se ještě za tmy. Na záchod tentokrát nepotřeboval, ale přesto cítil nutkání vstát. Vyšel z domu a spatřil malé žhnoucí světélko asi sto sedmdesát centimetrů nad zemí. Byla tady.
„Ahoj, čekáš tu na mě?“ snažil se zeptat vesele.
„Ne, jen jsem si potřebovala zapálit,“ odpověděla stroze.
To trochu vzalo Tedovi vítr z plachet. Claire to asi rozpoznala a tak promluvila vlídněji:
„Ale jsem ráda, že jsi přišel. Co ty tvé nevěsty?“
„Jaké nevěsty?“
„Mno ty dvě dcery. Jejich otec ti je nabídl. A všimla jsem si, že hezky po tobě pokukovaly.“
„Ty si sledovala, jestli se po mně dívají? Vadilo ti to?“ usmál se Ted.
„Ne, proč by mělo?“ Claire zachovávala klidný hlas.
„Jen tak.“
„Sis myslel, že žárlím?“
„Ne.“
„Tak je všechno v pořádku, ne?“
„Jo to je.“
Dokouřila a přišla blíž k němu.
„Asi zase půjdeš na malou, že?“
„Ne, nepotřebuju.“
„Tak proč jsi přišel?“ zeptala se a v hlase měla zvědavost. Měsíc svítil tak dobře, že jí viděl do tváře. Byla nádherná a Tedovi připadalo, že se jí v očích odráží hvězdy.
„Byl jsem zvědavý, zda tě tu uvidím,“ řekl upřímně.
„Proč si mě chtěl vidět?“
Osmělil se. „Protože se mi líbíš.“
Usmála se, ale nebyl si jistý, zda to nebyl jen posměšek. Pak jen řekla:
„Jdu spát, taky bys měl. Dobrou.“
„Dobrou,“ řekl zklamaně.


Karakulské jezero bylo ohromné. Jeho hladina se ve slunci leskla jako diamant. Zastavili u něj jen na chvilku, aby si protáhli ztuhlá záda a prošli se. Následovala opět cesta autobusem. Teď už pohoda skončila, protože se museli dostat výše. Jak terén stoupal, autobus byl čím dál hlučnější a cesta nepříjemnější. Kodrcání bylo občas tak divoké, že se všichni bály aby si nevyrazili zuby. Zároveň klesala teplota pod deset stupňů. Naštěstí nebyl prudký vítr a obloha neplýtvala mraky.
„Musíme to zkusit, kam až to půjde,“ říkal Jerry na otázku, kam že až s autobusem vyjede.
Autobus řval. Údolí bylo úzké a poseto různě velikými balvany, hrozilo, že urazí kolo nebo rovnou celou nápravu. Nezastavili. Špičaté vrcholky hor kolem nich jako by se posměšně dívaly a čekali, kdy jim dopravní prostředek vypoví službu.
Stalo se. Z motoru se kouřilo, ale Jerry se nevztekal.
„Tak vážení cestující, dojeli jsme, vystupovat.“
Pak se otočil k Paulovi.
„Doufám, že najdeme to zlato a já si budu moct koupit noví, jestli ne, tak budu fakt nasranej.“
„Neboj, svůj podíl dostaneš.“
„On půjde s námi až do města? Myslel jsem, že nás má jen odvézt,“ ptal se Bradley.
„Ano půjde, každá pomoc se nám hodí. Bude přínosem.“
„Ale co jeho dcera?“
„Ta krásná slečna půjde s námi,“ odpověděl s úsměvem Cobb a držel za bok Claire.
Bradley jen překvapeně hvízdl.
„Myslíte, že to nezvládnu?“ zeptala se podrážděně.
„Já si raději nemyslím nic. Nejsem tu od myšlení, to pan Anderson.“
„Pane Bradley, raději bych byl, kdyby s námi nešla a zůstala v bezpečí, ale nemám šanci jí to vymluvit. Chce jít,“ vysvětloval Jerry.

Každý měl na sobě mnoho kilogramů vybavení a zásob. Vzduch řídnul a hůře se dýchalo. Přesto to zpočátku byla docela i hezká procházka. Cestovatelovo srdce plesalo radostí. Paul už zase mluvil s Jerrym a Cobb se snažil dělat, že cesta je pro něj brnkačka. Ve skutečnosti byl na tom fyzicky ze všech nejhůř. Když vystoupali ještě víše, přestal vypadat vesele a bylo slyšet, jak ztěžka oddechuje. Dělali tedy časté zastávky.
„Já se moc omlouvám.“
„Sakra kamaráde, neomlouvej se, holt si už starouš,“ uklidňoval ho Paul.
Všichni to chápali, jen John vždy popošel trochu napřed. Nechtělo se mu čekat. Ale překvapivě uposlechl Paulovo pokárání a vždy čekal s ostatními.
Slunce pomalu zapadalo a měl přijít čas na postavení stanů.
Dostali se na lehce zatravněnou plochu a k jejich úžasu spatřili malé kozí stádečko. Měli svého pastevce a ten je zavedl do nedaleké vesničky, kde jim nabídly nocleh.
Zdejší lidé se nedožívali vysokého věku, a i když pastevci nemohlo být více než čtyřicet, obličej měl rozvrásněný jako stařec. Horská zima a kruté větry se na něm podepsaly. Přesto se ten muž i jeho žena neustále usmívali. Děti poslali spát a byli dál v družném rozhovoru s Jerrym. Ten překládal všem ostatním.
„Rasul se ptá, co tu vlastně hledáme, protože tady jsou jenom hory, kameny, pár jezer a trocha trávy na spásání pro ovce a horské kozy.“
„Jsme tu, abychom našli jedno bájné město,“ řekl pravdu Paul. Nevěděl, proč mu to přišlo na mysl, ale pocítil vnitřní potěšení nad tím, že zdaleka nevypadá tak strhaně jako pastevec a to je o pěknou řádku let starší.
Rasulova tvář se změnila. Vrásky se zavlnily a bylo znát, že to vzbudilo jeho zvědavost.
„Ptá se jaké město,“ tlumočil Jerry.
„Město v oblacích,“ řekl jako samozřejmost Paul a zvědavě čekal na reakci.
V pastevcově tváři se objevilo něco nového. Úsměv a dobrá nálada zmizely nadobro, objevil se strach a mírný vztek.
„Široko daleko není žádné město.“
Pak se ozval John. Nemluvil však anglicky nýbrž jazykem, kterému Paul ani rozumět nemohl. Znělo to velice tvrdě.
Rasulovo oči hovořily jasně. Ten muž byl vyděšený. Rychle hovořil a hlas se mu třásl.
„Nechoďte tam, ani vy ne,“ řekl směrem k Johnovi Jerry.
„K čertu co si mu to vykládal“ obořil se na Johna Bradley.
Míšenec se na něj ani nepodíval.
Ted si vzpomněl na to, co se psalo v deníku Francise Younghusbanda. Místní je taky odrazovali od hledání města. Také byli vyděšení.
„Zeptej se ho, co o tom městě ví,“ nabádal Jerryho opět Paul.
Mezitím se Bradley postavil před Johna.
„Tak co je? Cos mu říkal?“
Míšenec hleděl do ohně
„Rasul říká, že to město by nemělo existovat, on v to doufá. Prosí, ať ho nehledáme.“
„Cos mu říkal ty hajzle jeden?!“ zařval Bradley, chytl Johna za límec kabátu a chtěl si ho vytáhnout k sobě. Jenže John byl rychlý jak blesk a v mžiku on stál a Bradley klečel, přičemž zařval bolestí, protože míšenec mu zkroutil levou ruku.
„Sakra, co to blbnete chlapy?“ ptal se vyděšeně Cobb.
„Nechte toho!“ přidal se Paul.
„Pusť ho,“ křikl Ted a do Johna strčil. Ten zasyčel jak had a chtěl se ohnat po Tedovi.
„Zkus šáhnout na mého syna a na expedici si skončil! Jestli si myslíš, že se tě bojím, tak se mýlíš, nás je na tebe víc, to bys nezvládl.“
John nechal Bradleyho i Teda být.
„Nezapomínejte, že mám tohle,“ řekl a zvedl nad hlavu knihu, co sebou nosil. „Beze mě máte po expedici, beze mě jste vyřízení!“
Jerry něco řekl Rasulovi, ten posléze odpověděl.
„Rasul říká, že tady John se ho ptal, zda se sem vrátili černí supi a Rasul odpověděl, že ano.“
„A máš to, stejně jsme se dozvěděli, co jsme chtěli,“ provokoval Bradley.
„Je mi to fuk,“ reagoval bezkrevně John.
„Černí supi? Co to má znamenat?“
John opět jen hleděl do ohně.
Paul se otočil k pastevci. Jerry tlumočil otázku.
Rasul byl už hodně rozrušený, celý se klepal.
„Když se vrátí černí supi, znamená to, že páni města jsou doma. Nechoďte tam, prosím! Už tohle znamená, že o vás vědí.“
Rasul mluvil čím dál hlasitěji.
„Vzbudíte věci, co měli už navždy spát!“
„Co nebo koho vzbudíme?“
Na to pastevec neodpověděl. Jen už tiše a smutně řekl:
„Město ničí a požírá lidi. Kdo se tam vydá, nevrátí se.“
„Tak jak to že o něm tolik víte?“
„Vždycky se v okolí o tom městě povídalo. A pak jednoho dne můj otec potkal na smrt vystrašeného muže, nějakého Angličana v uniformě. Od té doby vím, že město je skutečné. Tehdy jsem naposledy viděl černé supy, až do včerejšího dne.“
Francis Younghusband, napadlo Paula.

Tu noc nikdo nemohl pořádně spát. Řídký vzduch jim dělal problémy a tížili je myšlenky.
Ted sice myslel na město, ke kterému míří, ale nedokázal se soustředit, až příliš často ho zastiňoval obraz Claire. Měl představy. O ní a o něm, o tom jak jsou spolu. To vyvolalo reakci, za kterou se trochu styděl, ale o níž věděl, že je normální.
Bradley nedokázal z hlavy dostat vztek. Chtěl Johna pořádně zřídit a on ho tak jednoduše převezl. A John, ten myslel zas na to, jak se chce už rychle dostat do města. Pak bude moci konečně učinit to, v co je pověřen.
Paul se v noci trápil. Pociťoval pochybnosti o správnosti cesty. Deník i místní varovali před hledáním města a on se tam řítí i se svým synem. Možná ho neměl brát s sebou. Co když se tam skrývá opravdu něco zlého? Uvažoval a zároveň si vzpomněl na zmínky o pokladu. Zvládnou to, musejí to zvládnout, ubezpečoval se. Kéž Bradley udrží nervy na uzdě a s Johnem se nepoperou nebo neudělají něco mnohem horšího. Přemýšlel a až teprve k ránu na chvilku usnul. Zdálo se mu o obrovitých černých supech, kterak sedí na polorozpadlých domech a číhají na svou kořist. A tou kořistí je on sám.

Opustili Rasula a jeho rodinu, a vydali se dál na cestu. Čím byli víše, tím logicky klesala teplota, avšak i vítr se stával prudším a nepříjemnějším. A vždy foukal přímo proti nim, jako by si někdo nepřál, aby šli dál. Odpoledne došli už tak vysoko, že po trávě už nebylo ani památky, nýbrž nastalo území sněhu. Minuli několik malých smaragdových jezírek a jednou před nimi uteklo malé stádečko tahrů, což je druh vysokohorské kozy.
Samotná expedice se nevědomky rozdělila na malé skupinky. Paul se bavil s Cobbem a Jerrym. Ted šel blízko Claire a občas se na sebe hezky usmáli. John byl jako vždy stranou, ale v patách měl Bradleyho, který cítil povinnost ho hlídat.
První noc v horách a ve stanech se stala takovou menší zatěžkávací zkouškou, toho jak jsou dobře připraveni na vysokohorskou expedici. Vítr foukal, stany drželi a tak se zdálo, že problém mít nebudou. Byla klidná noc.
„Tede, jak se cítíš? Je vše v pořádku?“
„Samozřejmě, proč by nemělo být?“
„Od začátku expedice jsme spolu moc nemluvili, tak jsem se chtěl ujistit, zda jsi v pohodě.“
Teda otcova starostlivost překvapila, ale poměrně potěšila. Většinou se ho na expedicích neptal na nic, protože byl příliš zabrán do svého poslání.
„Jo, děkuju, všechno je dobrý.“
„Co ta holka? Líbí se ti?“
„Otče, tohle je myslím má věc,“ odpověděl mírným hlasem Ted.
Paul už ho chtěl okřiknout, aby mu neříkal „otče“, ale rozmyslel si to a místo toho si jen popřáli dobrou noc.
Ted byl zvědav, jestli půjde Claire zas v noci kouřit, ale když se vysoukal ven, nikde nebyla. Když už byli další den opět na cestě, zeptal se jí na to.
„Nebyla jsem kouřit, protože tu fouká dost vítr a myslela jsem, že bych si ani nezapálila. Ty si kvůli mně v noci vstával?“
„Ne, já musel jen na záchod,“ zalhal nemotorně Ted a začervenal se.
„Přeci si můžeme povídat i přes den, ne?“ usmála se mile, když viděla jeho stud.
Ted se taky usmál a přisvědčil, že to rozhodně mohou.
I když se Ted zpočátku styděl, nakonec si povídali hodiny. Ona mu vyprávěla o ne příliš zábavném životě stráveným převážně převážením lidí z jednoho konce Tádžikistánu na druhý. On zase o svém nudném žití v krásném domě s otcem a neúspěšných expedicích. Claire mluvila o svých touhách vrátit se do Anglie a studovat historii, avšak když se jí Ted zeptal na mámu, odmítla mluvit. Slušně a mile, ale se slzami v očích. Ted se svěřil, že ho vždy mrzelo, že nikde neměl čas zapadnout, že byl pořád na cestách a neměl tak žádné kamarády.
Když se ho Claire zeptala, zda ho spíš nemrzí, že nemá dívku, odpověděl, že mrzí a navíc dost zčervenal.
„Taky bych už nechtěla být sama,“ řekla a trochu se na Teda usmála.
„No podívejte, není to nádhera? Tede, chlapče, to je Pik Abu Ali, jedna z nejvyšších hor celého Tádžikistánu,“ říkal nadšeně Cobb a Ted si přál, aby mu neříkal chlapče.
Všichni pohlédli na zasněžený vrch té hory, která se tak majestátně tyčila na d všemi ostatními v širokém okolí. Byl součástí velkého horského masivu, kde čněl k nebi jeden štít za druhým a člověk si připadal malinký a nedůležitý.
Toho dne viděly vysokou horu ještě mnohokrát a někdy se zdálo, jako by ve stejném úhlu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být město v oblacích někde poblíž. Ted si vzpomněl na jednu pasáž z Younghusbandova deníku:


„Už tam brzy budeme, tvrdil Tirek. Říkal to téměř každou hodinu. Mí vojáci mručeli nespokojeností, ale výrazný nesouhlas jsem neslyšel. Kolem dokola samé hory. Čím dál vyšší, čím dál nebezpečnější. Bylo slyšet jen skučení větru a oddechování zvířat a vojáků. Teplota klesala úměrně výšce. Mohli jsme být už pět tisíc metrů nad mořem. Minuli jsme další malé horské jezero smaragdové barvy. Tirek ukazoval na vrcholek jedné hory. Pik Abu Ali. Prý je nejvyšší v tomto kraji. Ten vrcholek jsem poznával. Horu jsme už dvakrát obešli.“


Další den pokračovalo hledání města a stále nenarazili na žádnou stopu, která by je k němu mohla přiblížit. Cobb sípal únavou a vypadal, že může zkolabovat. Pauzy byly časté a nálada členů expedice podrážděná. Jen John se tvářil stále stejně, ale v očích měl jistou škodolibost.
„Vy si to užíváte, co, Johne?“ zeptal se unaveně Paul a za zády se mu tyčil Pik Abu Ali. Motali se stále kolem něj, ale podle deníku, by místo kam směřují, mělo být právě někde v těchto končinách.
„Já mám sil dost, ale vy vypadáte na omdlení.“
„Mám ho zmáčknout, pane Anderson?“ zeptal se s nadějí v hlase Bradley.
„Nikoho nemačkejte, John nás do toho města dovede, že ano?“
„Dobře, myslím, že už jsme se docela prošli a nadýchali se zdejšího čerstvého, ale řídkého vzduchu a pan Cobb by to nemusel přežít. Ale tady ten kovář na mě nesmí za celou cestu ani jednou promluvit, postarejte se o to, pane Andersone. Chci mít od něj klid.“
„Ty jeden…,“ ozval se Bradley, ale byl Paulem zastaven.
„Klid Bradley. Prostě si Johna nevšímejte.“
Míšenec se na svého soka díval z patra a posměvačnost mu čišela z očí. Hrdý chlap jako byl Bradley, to nesl dost špatně. Byl rudý vzteky a díval se na Paula i Johna vražedně. Jeden na něj osobně útočil, druhý ho donutil se podřídit. Jako by se znovu vrátil do armády. Musel poslouchat rozkazy, protože je jen pouhým pěšákem – nástrojem druhých. Uraženě se stáhl a pokračoval v chůzi až jako ten poslední z členů expedice. Naopak John teď vedl. Ne, že by pospíchal, ale držel se zhruba deset až dvacet metrů přede všemi, jako by nechtěl, aby poznali tajemství, jakým najde město.
Paulovi to nedalo a Johna dohnal.
„Proč nám utíkáte? Chci vědět o všem, co děláte.“
Míšenec držel v ruce svou knížečku a občas se do ní podíval nebo nalistoval jinou stranu.
„Chci mít trochu klidu. Ale už vím jakým směrem. Kniha říká, běž, kam směřuje orlův pohled.“
„A to je?“
„Tam,“ ukázal John směrem, kudy chtěl jít. Ukazováček jeho ruky namířil k prazvláštně tvarovanému kopci na severozápadě od nich. Vypadal jako hřbet prehistorického ještěra, který byl posetý kostěnými výrůstky v podobě ostrých skal tyčících se k nebi. Mezi nimi rozeznával Paul úzké údolí, kterým by se dalo projít.
„Jak to víte?“
„Podívejte se na Abu Ali. Nepřipomíná vám jeho vrcholek něco?“
A opravdu. Předtím si toho Anderson nevšiml, ale z místa odkud se dívali, vypadal vrcholek Abu Ali jako orlí hlava. Výčnělek skály připomínal zobák a opravdu ukazoval směrem na ten podivný kopec. Slunce navíc svítilo tak, že stín nejvyšší hory zdejšího kraje zasahoval na úzké údolí. Nebylo pochyb, kudy mají jít.