Lotosový květ 18. díl

Obě dívky chvilku mlčely a zkoumavě se navzájem prohlížely, pak Rukminí přistoupila k Adrianě a usadila se na zkřížených nohou na postel. Mírně naklonila hlavu na stranu, usmála se a trošku při tom nakrčila nos…
...Jistě, další známé gesto, zrovna tohle dělal, když jsem za ním přišla na zahradu. Jestli to takhle bude pokračovat dál, asi se z toho brzy zblázním…pomyslela si Adriana rozhořčeně.
„Rándžit měl pravdu, jste jako obrázek a vaše oči připomínají letní nebe, ještě nikdy jsem takové neviděla. Hodně mi o vás vyprávěl. Ani trošku se svému bratrovi nedivím.“ Řekla se šibalským ušklíbnutím.
„Kdo vám o mně vyprávěl? Amar?“ zeptala se Adriana. Dívka se ale plaše podívala stranou, což ji udivilo.
„Ale kdepak, Rándžit. Měl o vás velikou starost.“ Zadívala se na ni a zlehka se dotkla jejích jizviček na tváři a dosud nezhojené podlitiny u levého oka. Adriana rozpačitě ucukla.
„Vím o všem, co se vám stalo, to se skutečně ve vaší zemi muži k ženám chovají takhle?“
„Ne všichni…“ zašeptala Adriana a zaštípalo ji v očích, hrozné vzpomínky byly ještě příliš živé. Pak zvedla hlavu a snažila se převést hovor úplně jinam.
„Umíte velmi dobře anglicky…“
„Jak by ne, však se mně otec natrápil, abych se to naučila. Zřejmě proto, že má k vaší zemi jistý osobní vztah…kvůli bratrovi a jeho matce…“ Povzdechla dívka a pak zatahala Adrianu za rukáv.
„Až se vrátím do paláce, najdu pro vás nějaké vhodnější oblečení, mám ho spoustu, určitě si vyberete. A jistě vám bude slušet. A pokud se mi podaří zbavit se šikovně stráží, zavedu vás na zdejší trh, to teprve budete koukat…“
„Do…do paláce? Vy bydlíte v paláci?“ hlesla Adriana udiveně. Dívka pokývla rameny a smutně sklopila hlavu.
„Ano, a můj bratr nyní také, náš otec je mahárádža Nazír Chání Hassan. Teď, když je smrtelně nemocný, chce ho mít nablízku.“ Adriana ztěžka polkla. Uvědomila si, že o Amarovi zřejmě neví úplně vše. Dívka si všimla jejího údivu a skousla si rozpačitě rty, protože asi prozradila více, než měla…

Následující ticho přerušil hlučný hovor vedle v místnosti. Po chvíli se prudce otevřely dveře a do pokoje vběhl nějaký ozbrojený muž, oblečený zrovna jako stráže, které tenkrát doprovázely Rándžita. Jen jeho turban nebyl modrý ale rudý, zlatě zdobený. Černá bradka, lemující tmavě snědou tvář, se rozčílením třásla. Kupodivu hovořil také anglicky, i když méně zdařile, asi to otec té dívky vyžadoval od všech.
„Yaho tu hai! Tady jste, Výsosti, tohle mi nedělejte, nemůžete se mi jen tak ztratit. Hledám vás už skoro hodinu! Co kdyby se vám něco stalo? Váš otec mi pak nechá useknout hlavu nebo mne dá předhodit hladovým tygrům!“
„Nepřehánějte, Bharate, hodina to určitě není. A nemůžete mne mít přece neustále u sebe, jako opičku na vodítku! Už nejsem malé dítě, dokážu si poradit…“ řekla ostře, mírně poodhrnula lem šatů a pohladila dlaní rukojeť nevelké tepané dýky, visící jí v pouzdře u pasu.
Adriana nevycházela z údivu nad tím, co právě uslyšela a jen překvapeně zamrkala. Pak už vešel dovnitř Rándžit.
„Hm, vidím že už jdu pozdě. Nestydíte se, Bharate, takhle děsit našeho hosta?“ a zabloudil pohledem k meči, který měl velitel stráže pořád vytasený. S omluvným úsměvem jej ihned schoval.
„Takže, zřejmě jste se už seznámily. Ale jen pro pořádek, tohle je Adriana, nyní má chráněnkyně…nu a princeznu Rukminí a její věrný doprovod vám už Adriano jistě představovat nemusím.“ Bharat ji pozdravil obvyklým úklonem hlavy a pak pokynul dívce, aby ho následovala. Ta se ušklíbla a řekla zklamaně.
„Už musím jít, to víte, povinnost volá. Skoro vám závidím vaši volnost. A nezapomeňte, na čem jsme se domlouvaly, zítra jsem tady zase.“ Dodala a spiklenecky na Adrianu mrkla. Když se za nimi zavřely dveře, nakoukla dovnitř hospodyně. Rándžit se usmál a řekl.
„Docela hlučné ráno, viďte? Ale tak už to u nás chodí. Nu, a tady vám ještě představuji Situ, mou hospodyni. Bude se o vás také starat. Už se vás nemohla dočkat!“
Adriana jí podala ruku, ta korpulentní žena ve zvláštních pestrobarevných šatech vypadala velmi dobrosrdečně, černé vlasy měla pečlivě sčesané do drdůlku a její čelo zdobila uprostřed malá červená tečka. Jen to, co jí říkala, musel Rándžit tlumočit. Bude to tvrdý oříšek, ale jejich řeč jí připadala moc hezká. Snad se jí časem podaří pochytit aspoň pár slov....

„Ráda vás poznávám. Jste bleďoučká a hubená, ale brzy to napravíme. A s vaší tváří také udělám pořádek. Mám zde spoustu léčivých mastí, za pár dní budete zase jako kvíteček. Ten, kdo vám to udělal, by měl být rozšlapán slony! A teď pojďte, snídaně už je hotová!“
Adriana váhavě přistoupila ke stolu, na kterém již byla přichystána spousta neznámých pokrmů. Nejvíce se jí zamlouvaly zvláštní voňavé placičky, ze kterých se ještě kouřilo. Rándžit ji pobídl.
„Tak se nestyďte a ochutnejte, to jsou rótí a Sita je má opravdu skvělé.“
Adriana se usadila a s chutí se do jedné zakousla, chutnala výborně, marně ale na stole hledala příbor nebo lžíci, ležel tam jen jeden velký zahnutý nůž. Když se na to zeptala, Rándžit jen omluvně rozhodil ruce a řekl.
„Pokud na tom budete trvat, nějaký příbor vám přinesu. Ale vězte, že nejbezpečnější lžíce jsou vaše vlastní ruce, to je náš zvyk…“

Když si později v pokoji ukládala do skříně své věci, v mysli se jí opět vracelo dnešní ráno. Tohle jí určitě chůva ani Timy neuvěří, připadala si jako v pohádkách Tisíce a jedné noci…tak ta dívka je opravdová hindská princezna, pak tedy i Amar…píchlo ji při tom pomyšlení u srdce. I přes lásku, kterou k němu cítila, nebyla si jistá, zda je ho nyní hodna, připadala si po tom, co prožila, jako zničená a pošlapaná květina. Skoro se jí zdálo, že se cítila lépe, když tohle nevěděla, a on byl pro ni jen pouhý malíř a zahradník…