Tak trochu jiný deník

Březen 2014
KDO JE AUTOR?
Nedávno jsem v jednom časopise četla úvahu jednoho psychologa nad tím „Kam spěje naše společnost…“ no kam spěje, víme asi všichni… No, ale teď vážně, zamýšlel se nad tím, že je dobré, abychom si každý začali psát deník, prý to pomáhá navodit duševní klid a rovnováhu. No nevím jak u ostatních, mě forma klasického deníků spíš přivozuje deprese. Asi nejsem ten klasický pisatel deníků, který se každý den těši, co zase nového svému imaginárnímu příteli sdělí. I já sama jsem se pokoušela psát deník a určitě to vyzkoušelo i mnoho lidí přede mnou, ale začínat slovy „Můj milý deníčku…..“ no řekněme, že to pro mě nebylo to pravé. No, ale co dělat dal? Tak jsme si řekla, že se to dá vyřešit i jinak, co třeba formou otevřeného, trochu sarkastického textu plného nadsázky. Pro vylepšení jsem se rozhodla, že to vůbec nebude tajné, vždyť taky proč? Člověk by se neměl stydět za svoje názory a za svůj život a hlavně, je tu ta možnost, že se tomu za pár let někdo zasměje (třeba právě moje vlastní děti) a řeknou si „Pane jo, ta naše máma byla praštěná.“
Ač je mi “teprve“ pětadvacet myslím si, že jsem toho zažila docela hodně. No jo, to je tou mou povahou jsme typ, o kterém se říká „jde hlavou proti zdi“ a to jsem přesně já. Mé povahové rysy? Pro dnešní dobu a společnost absolutně nepoužitelné. Jistě by se slušelo to trochu více upřesnit, tak tedy: hodně mluvím vždy a všude, i když se to třeba moc nehodí a to nejhorší? Říkám lidem svoje názory, i když se jim nemusí příliš líbit a hlavně jim říkám pravdu. Takové to pokrytectví typu „Jé ty máš hezké šaty, takové si koupím taky“ a pak za chvíli říct “No ta teda měla na sobě hadr.“ To nějak není můj styl. Poslední léta sice na této mé vlastnosti pracuju a snažím se pravdu trochu „obrousit“ a sdělit to diplomaticky, ale lidem ze zásady nelžu, nesnáším to. No proto mám asi tolik velmi dobrých kamarádů (mám dva, co to snesou). Jistě mám i další velmi super vlastnosti, občas jsem vzteklá (ale kdo není, že) a ta nejlepší vlastnost, jsem úplně beznadějný samaritán (asi jsme musela být v minulém životě u Armády spásy, jinak si to neumím vysvětlit). Jak se tato vlastnost projevuje v praxi? Mám potřebu všem pomáhat, kdykoliv mají jakýkoliv problém a řeším je za ně. Snažím se tuto vlastnost trochu odbourávat a dost jsem to už zredukovala a v mém slovníku se objevilo i slovo NE a to je úspěch. V jedné složce mého života na tento problém však neustále narážím a to ve svém osobním životě. A nemyslím jen v partnerském, ale v rodině, ale o tom později. Jako úvod by to mohlo stačit, teď už si každý může udělat představu, jaký jsem člověk (jo jsem asi trochu blázen, ale kdo není?).
Tvrdím, že se musí na život nahlížet s trochou nadsázky a hlavně s pořádnou dávkou nadhledu, aby se s toho člověk nezbláznil. Je potřeba vyřadit sebelítost a pak to všechno půjde líp. Postupem času (a počtem kopanců od mého života) se ze mě stal fatalista. Jo zní to blbě „Co se má stát, to se stane. Náš osud je už předem určený“. Pokud se nad tím člověk ale zamyslí, tak to asi tak bude (nebo se může člověk litoval, že mu to nevychází, jak si kdysi vysnil, to je další možnost). Já se sama necítím jako zoufalec i když si to asi ostatní myslí, ale to je přeci jejich věc. Člověk musí být hlavně spokojen sám se sebou.
Na následujících stránkách jsem zaznamenala své myšlenky a hlavně svůj dosavadní život a hlavně mé životní eskapády. Snad se při čtení těchto stránek, někdo pobaví anebo si řekne „Jé já v tom nejsem sám, takových smolařů je víc“. 

Březen 2014
5 ZPŮSOBU JAK SE (NE)BALÍ HOLKA ANEB KLUCI JSOU NĚKDY NATVRDLÍ
V úvodu se předem omlouvám všem mužům, neberte prosím tento titulek jako urážku, je to pouze mé konstatování. Někteří možná po přečtení následujících řádků, tento název pochopí.
Nedávno jsme byli v kině se známými na české komedii, která se jmenovala „10 způsobů jak sbalit holku“ a mě ta myšlenka přišla docela dobrá. Vždyť nejenom kluci mají problém, jak se s někým seznámit a tak jsem o tom začala přemýšlet a čím víc jsem se dívala na ten film a viděla jsem ty životní eskapády, co hlavní hrdina prožívá, tím mi to více připomnělo můj vlastní život. Upřímně, můj osobní život zas až tak vtipný není (aspoň né pro mě) i když mám trochu sklony k ironii.
Tak asi rovnou k těm pravidlům (nebo lépe k mým osobním poznatkům).

1. Galantností se nikdy nic nezkazí
Ne nebojte se, nejsem naivní, ani netoužím po světě Jany Eyrové, ale vždy na ženu udělá dojem, když se k ní muž chová slušně. Má vlastní zkušenost ………….zatím jsem se s přílišnou galantností u mužů nesetkala. Takže, jak by to z mého pohledu a z mích zkušeností (a také dle názoru většiny žen) nemělo vypadat. Nechci přímo jmenovat, ale nedávno jsem byla pozvána na jednu schůzku do docela slušné restaurace, ale večer se příliš nevyvedl. Zaprvé, pánové pokud se žena kvůli vám „hodí do gala“ určitě ocení, když jí při příchodu do restaurace otevřete dveře. Pokud na to zapomenete, nevadí, a i když vcházíte první tak ty dveře alespoň podržte otevřené. V opačném případě to daná dáma může odnest naraženým nosem a trochu pocuchaným účesem (já jsem se popravdě moc nebavila a svým výstupem jsem bezkonkurenčně pobavila celou restauraci) a aby toho nebylo málo, můj doprovod ještě prohlásil: „Stalo se něco?“ Když jsem mu vztekle odpověděla, že tedy vůbec nic. Tak mě úplně odzbrojil svou odpovědí (a hosty restaurace taky) „Tak nezdržuj, mám děsnej hlad“. Po tomto trapném incidentu jsem danou restauraci opustila. Zde platí jedno staré dobré pravidlo „Vzhled není vše“.

2. Kytice udělá dojem, ale pozor na výběr
Už vidím, jak si říkáte, že na tomhle bodě se nedá nic zkazit, ale to by jste se divili. Už jsem jednou dostala i kytku natrhanou a takzvaně „nalezenou“ při cestě parkem, ale ta v mém výčtu dopadne asi nejlépe. Pánové, ženy nejsou příliš náročné, stačí jedná růže, gerbera či tulipán, nemusí to být zrovna pugét. Teď květiny, které určitě nepotěší: tři zvadlé červené karafiáty (připomnělo mi to, seriál Vyprávěj a oslavu MDŽ), kaktus také zrovna nepatří mezi vybrané květiny a v neposlední řadě jsou to květiny opatřené na poslední chvíli třeba v parku. Můj osobní řebříček nejhorších kytek, vede jedna kytice, která se skládala s nějakých natrhaných trav a kvetoucí řepky, nezní to sice zas až tak hrozně, pokut teda netrpíte silnou alergií na tyto rostliny a nezačnete ihned opuchat, kýchat a brečet. A daný chlapec? Byl zřejmě trochu pomalejší mysli, protože se domníval, že pláču z radosti.
 
3. Zábavná konverzace je důležitá
Jistě si mnozí řeknou, že na konverzaci na schůzce není nic tak těžkého, ale když vezmete v potaz, že se s tím dotyčným člověkem vlastně vidíte poprvé tak o čem si asi tak povídat? Ze své zkušenosti vím, že vděčná témata jsou vždycky ta, kde se oba shodnou na nějakém společném zájmu. Spíše se chci zmínit o těch tématech, kterým je dobré se (alespoň na první schůzce) vyhýbat.

• Moje bývalá holka – milí pánové, jistě, stalo se to každému z nás, že dostal kopačky, ale opravdu není vhodné celý večer mluvit o své bývalé. Novou možná budoucí přítelkyni to spíše otráví, než nadchne. Vždyť vezměte to z vaší perspektivy, líbilo by se vám, kdyby dívka, kterou se snažíte okouzlit, celý večer srovnávala vás s její minulou /minulými známostí/známostmi?

• Moje máma je super – nic proti maminkám, ale opět celý večer poslouchat, co všechno dotyčná maminka umí, jaký poskytuje danému „chlapci“ životní komfort spíše slečnu odradí. Ne, není to jen kvůli mamince, ale zde reálně hrozí, že nová přítelkyně bude „tvrdě“ srovnávána s maminkou a tento souboj se dá jen těžko vyhrát (vím to, už jsem to zkoušela a tvrdě jsem prohrála).

• Moje zdraví – že se vám zdá toto téma divné? Mě taky, ale už se mi několikrát stalo, že jsem celý večer poslouchala o tom, kde koho bolí, pýcha, že má zubní kazy, namoženou achilovku apod. A co je vůbec nejhorší? Když ten dotyčný má potřebu vám svoje „bebíčka“ prezentovat před ostatními lidmi.
Tak o čem se vlastně bavit? Jednoduchý návod neexistuje. Já většinou sázím na přirozenost, a když je tam oboustranný zájem, tak konverzace nějakým způsobem sama vyplyne. Důležité je, aby se oba při konverzaci respektovali a snažili se navzájem poslouchat. Přiznávám se, že v tomto bodě se musím hlídat, neboť jsem od přírody dosti ukecaná a často ostatní nepouštím ke slovu.

4. První dojem je důležitý
Prvním dojmem nemyslím jen vnější vzhled, ale všechno dohromady a to sice: vystupování (galantnost), konverzaci a takové to pomyslné „něco“ co se vám na tom druhém líbí. Mně osobně nejvíc vadí, když si lidé, ve snaze se zalíbit viditelně vymýšlí, nebo se nechovají přirozeně. Většina žen to pozná a co si budeme povídat, když neproběhne to „prvotní okouzlení“ druhá šance se často již nevyskytne. Takže je lepší když je dotyčný třeba trochu nervózní a přizná to, než „Kotě, žádný problém já všechno zařídím.“ To teda moc dobrý dojem (alespoň na mě) nedělá.
 
5. Lichotky jsou fajn, ale pozor na formulaci
Ano, každá žena ráda slyší lichotky. „Tobě to dneska sluší. Máš krásný účes.“ Zde je jediné úskalí, jak danou pochvalu formulovat. Zde bych řekla, že je návod, z mého pohledu, velmi jednoduchý: nebuďte vulgární. Lichotky typu: „V tý sukni máš pěknej zadek, že bych si sáhnul? Ty jó, hezký šaty a máš v nich hezký prsa.“ Tak tyhle lichotky si raději nechte pro sebe, mnohé spíše urazí, než potěší.

Co napsat na závěr? Pánové ani ženy nejsou dokonalé a je to vždy o oboustranné toleranci a jisté dávce pochopení z obou stran. U nás je asi problém v tom, že jsem více citlivé na věci, které se úzce dotýkají naší osoby (jsme často vztahovačné) a tudíž se i bohužel snadněji naštveme. Takže pánové, chovejte se ke svým dámám přívětivě, a i když jsme někdy vzteklé a náladové. Pamatujte si, milí pánové, že hezkou kytkou, galantností či nějakým vhodným komplimentem určitě nic nezkazíte.
 
Duben 2014
DOHAZOVAČI JSOU V KURZU
Jistě se s tím setkali mnozí z vás. Byli jste bez partnera a vaše okolí trpělo utkvělou představou, že jste strašně moc nešťastní a tak vám musí za každou cenu pomoci. A jak nejlépe pomoc? No přece vám seženou nového přítele/přítelkyni. Kdo jste to už někdy zažil, dáte mi jistě za pravdu, že to většinou končí velkým fiaskem než nesmrtelnou láskou. I v této oblasti mám bohužel zkušenosti. Z mého pohledu jsou asi nejhoršími dohazovači vlastní rodiče. Vždy to začíná stejně (alespoň u nás). „ Já jsem v pětadvaceti měla už dvě děti a tvůj táta začal stavět barák.“ Další varianta je: „To chceš zůstat navždy sama?“ „Představ si, že Míla je už babička a to je stejně stará jako já, jen jestly se těch vnoučat vůbec někdy dožiju.“ A zlatý bonbónek na konec “Tak já nevím, nemáš ty nakonec na ty kluky nějak přemrštěné nároky?“ No, je pravda, že tyto rozhovory většinou vedu se svou matkou, ale můj otec je trochu “zákeřnější“ ten mě veřejně „nabízí“ (vím, že to myslí dobře, ale lepší by bylo, kdyby to nechal na mě). Já se akorát děsím toho okamžiku, kdy jednou přijdu domů, a na dvorku bude stát muž se slovy: „Ahoj, tvůj táta říkal, že někoho nutně potřebuješ, tak já bych si tě tedy vzal.“
Další skupinu dohazovačů tvoří naši kamarádi. Ti se vyznačují tím, že jsou méně zákeřní, než rodiče a nepoužívají výčitky, jako zbraň. Dalo by se říct, že mají i docela dobrý vkus a snaží se vám najít někoho, kdo by se vám mohl opravdu líbit. Problém je jen jeden, často se odpoutávají od reality a ve snaze vám někoho najít, abyste už konečně nebyl sám, sami ztrácejí pojem o realitě a tak se může snadno stát, že se z vás stane před dotyčným budoucím partnerem, vášnivý horolezec, cyklista nebo bruslař (to i v případě, že na kole téměř nejezdíte, na horách chodíte zásadně jen po svých a bruslit neumíte vůbec). Bohužel se tyto nedorozumění netýkají jenom sportu ale i dalších vlastností. Například: je to nejlepší kuchař/ka (ohřát párky umím), má nad průměrně dobrý orientační smysl (Kde je sakra na tý mapě Praha?), miluje cykloturistiku (Jak dlouho ještě pojedeme? Už mě strašně bolí nohy a zadek).
Nejlepším dohazovačem na světě, je podle mě každý sám, chce to jen se nebát a neztrácet naději, ono to jednou vyjít musí. Já už hledám skoro 5 let a vážně to nevzdávám (a to i po víše uvedených eskapádách). Jednou se to přeci podařit musí.
 
Duben 2014
(NE)JSEM ZOUFALEC
V poslední době se mi velmi často stává, že lidé kolem mě, vrhají k mé osobě takové „soustrastné pohledy“ no ano, myslí si, že jsem zoufalec. Jak se pozná, že je člověk zoufalec? To je úplně jednoduché, vezměte nějaký velmi výchovně působící časopis pro náctileté (Bravo, Dívka apod.) a tam člověk najde úplně perfektní návod. Pro nás co už nám –náct dávno není, jsem přidala do seznamu pár „osvědčených rad“ z internetu a vyjde nám z toho tento dotazník.

1) Jste nadprůměrně atraktivní ? NE
2) Máte přítele? NE
3) Měl/měla jste víc jak 3 vážné vztahy? NE
4) Uznáváte vztahy na jednu noc? NE
5) Holdujete bujarým večírkům a alkoholu? NE
6) Užíváte (nebo jste užívali) nějaké lehké drogy (marihuana, cigarety)? NE
7) Máte víc jak 3 přátelé? NE
8) Máte práci? NE
Pokud se ve vašich odpovědích slovo NE vyskytuje alespoň 5x…jste podle testu zoufalec, tedy pokud uznáváte podobné stupidní dotazníky. Já si podobné testy nedělám léta (a už vůbec se jejich výsledky neřídím) a jsem spokojená. Jak můžu být spokojená, když mé odpovědi na všechny otázky jsou NE? Je to velmi jednoduché, už dávno nedám na to, co si o mě ostatní lidé myslí.
Vezmeme-li to popořádku. „Jste nadprůměrně atraktivní?“ Pomineme-li fakt, že pojem krása je strašně subjektivní, tak musím sebekriticky říct, že můj zevnějšek sice neodpovídá předlohám z módních časopisů, ale to neznamená, že nejsem „krásný člověk“. Lidé krásu totiž strašně přeceňují. Člověk může být přece „krásný“ tím, jaký je uvnitř. Za svůj život jsem poznala hodně lidí, kterým vnější krása otevřela sice mnohé dveře, ale uvnitř byli zkažení a zlí. Naopak znám spoustu lidí, co jsou na venek vzhledově „průměrní“, ale svou vnitřní krásou a entuziazmem jsou tak výjimeční, že jim žádná světová modelka nevyrovná. Každý člověk by si měl v prvé řadě vážit sám sebe, neboť jenom se sebou musí prožít celý svůj život.
Dalšími body, byly otázky zaměřené na životního partnera. Nejspíš bych lhala, že mě to vůbec nevadí, že jsem zatím toho pravého nenašla, ale jsem fatalista a věřím, že se jednou objeví. Všem pochybovačům vždycky říkám, „Lásce se nedá poručit a kdo si počká, ten se dočká“ (teda doufám, že mi nebude šedesát, než se objeví). A taky říkám, než být s někým, jen abych někoho měla, tak budu raději sama.
 
Zbylé otázky se točí, kolem společensky ožehavých otázek“ lehké drogy ano/ne, alkohol a večírky ano/ne, nezávazný sex ano/ne“. Ohledně těchto témat si netroufám někoho poučovat, je to každého věc, jaký zaujme k těmto problémům životní postoj. Pokud je člověk spokojen sám se svým jednáním, tak je všechno ok. Každý máme vybudovaný nějaký svůj vnitřní kodex chování a zásad, podle kterého se řídí. Já takový svůj kodex mám a doufám, že mi jeho zásady vydrží na celý život.
Ještě nám zbývají poslední dvě otázky a to o množství přátel a práce. Co se týče přátel, tak já mám sice spoustu známých, ale jen dva považuji za opravdové přátelé a ti o mě vědí vše a já jim taky může vše říct. Známých má člověk spoustu, ale je to jen povrchní vztah, kdy s nimi prohodíte pár vět a to je všechno. Praví přátelé jsou, ale na celý život a proto není důležitá jejich kvantita, ale jejich kvalita. No tématu práce se budu věnovat v samostatné části.
Co říct na závěr? Zoufalcem se člověk nenarodí, ani společnost neurčuje kdo je a není zoufalec. Zoufalci by vlastně v naší společnosti ani nebyli, kdyby se za ně sami lidé nezačali považovat. Proto se nikdy nenechejte zmást svým okolím, když vám někdo podsouvá myšlenku, že právě vy jste zoufalec. Ne, nejste jím, jen si udržte svou hrdost, sebeúctu a mějte rádi sami sebe a takové řeči vás pak nemůžou rozhodit, naopak, zoufalci jsou ti lidé, kteří vám tuhle myšlenku podsouvají. Takže co z toho vyplývá? Nenechte se nikdy přesvědčit a buďte sví jako já.
 
Duben 2014
FACEBOOK, TWITTER ANEB MOJE INTERNETOVÁ ZHOUBA
Někdy se my stává, že mám pocit, jako kdybych se do téhle doby nějak nehodila. Proč? Naší společnost v poslední době doslova válcují sociální sítě, a kdo nemá profil na facebooku, nebo něčem podobném, tak jako by ani nežil. Ne, neodsuzuji moderní dobu a pokrok, jen mi vadí, že se z naší společnosti pomalu vytrácí běžná komunikace mezi lidmi a nahrazuje ji ta virtuální. Co by na to asi řekl pan Bell, který v roce 1876 položil základy dálkové komunikace a stal se průkopníkem své doby? Jo, netvrdím, že na moderní civilizaci je vše špatné, bez pár věcí si taky nedovedu svůj život představit, jako jsou například: toaletní papír (lopuchy s beruškou, nebo smrkové větvičky, už prostě nejsou v módě), elektrika (ze svíček je strašný nepořádek a hrozí riziko, že by od nich vzplála moje oblíbená knížka), tekoucí voda a samozřejmě bych nemohla fungovat bez svých milovaných knížek (díky pane Gutembergu, změnil jste mi život) a v neposlední řadě bych nemohla existovat i bez krásných bot a kabelek (jo, jsem materialista, a kdo dneska není?). Rozhodně netoužím v rámci „cesty, ke kořenům“ po návratu do jeskyně, jen mi vadí, že se vytrácí běžná lidská komunikace a sní i lidská slušnost. Nakonec jsem i já byla „donucena“ odložit tužku a papír a zkusit se ponořit do „tajů“ internetové komunikace a jaký byl výsledek?
Řeknu-li to hodně slušně, tak i s titulem Ing. jsem prostě na tyhle vymoženosti úplně blbá. No uvažte jen ten fakt, že jsem nebyla schopná si ani sama založit svůj facebookový profil (založila mi ho sestra) a i po založení se to pro mě stalo stále nesrozumitelné a tajemné místo (než jsem vůbec pochopila, proč mě lidé „žádají o přátelství“ i když se s tím dotyčným znám několik let, byla to doba). Další úskalí pro mě tvořily pojmy jako je „dej to na zeď“ (říkala jsem tomu dlouho nástěnka a smysl zdi mi stále uniká), vlož tam komentáře k těm fotkám“. No prostě jsem našla další svou španělskou vesnici. Několik lidí se mi to sice pokoušelo vysvětlit, ale moje „zručnost“ je přesvědčila, že to nemá význam a tak to vzdali. Co se týče internetové komunikace, úplně si vystačím s emaily a jsem s tím nad míru spokojená. Tak by mě teď vlastně zajímalo “žiju, nebo nežiju ve virtuálním světě“, asi nějak napůl, profil přeci mám.
Další vymožeností naší dobý jsou „chytré telefony“, další úskalí moderní techniky (tedy pro mě). Tenhle moderní přístroj si nedávno pořídila moje sestra a celá natčena mi ho ukazovala. Tak jsem ze slušnosti pochválila jeho barvu a tvar (to jsem totiž jedině schopná u telefonu posoudit) a že byla celá rozjařená jeho koupí, tak se rozhodla, že mě naučí, jak se s ním zachází. No hodnou chvíli mi trvalo, než jsem se na telefonu naučila, jak se volá a píše SMS. Jelikož jsem chytrá holka, tak jsem si vzala k telefonu i návod k použití, tam jsem bohužel zjistila, že tam zapomněl výrobce napsat: „K chytrému telefonu budete potřebovat doktorát z IT technologií“. Nakonec se má sestra zeptala, co na tu její novou „hračku“ říkám? Po mém konstatování, že je telefon sice hezký, ale že mi stačí i ten můj úplně „blbí telefon“ řekla mi, že jsem beznadějný případ. K dalším vánocům nejspíš dostanu vysílačku (tam jsou jen dvě tlačítka). Takže i vy ostatní, kteří máte problém s moderní technikou a „chytrý telefon“ s vámi nespolupracuje, věste, že to není ve vás, jen jste prostě narazili na „blbí telefon“. Takže nezoufejte, chyba je v přístroji.

Duben 2014
PRAVÉ PŘÁTELSTVÍ JE NĚKDY VÍC NEŽ LÁSKA
Teď si jistě mnozí z vás řeknou: „Co je tohle za titulek?“ Všem se omluvám, lepší název mě nenapadl, ale pokud vydržíte a přečtete s následující řádky, určitě to pochopíte.
Přátelé provází člověka již od útlého dětství a už ve školce navazuje přátelské vztahy s jinými dětmi a tato potřeba souznění s někým jiným nás provází celý život. Jak si však najít opravdové přátelé, kteří za své přátelství a pomoc nebudou nic požadovat, kteří při vás budou stát i ve špatných chvílích vašeho života? To je otázka, na kterou jsem sama hledala odpověď. Myslím si, že je to spíše o náhodě a štěstí, než že si opravdového přítele najde člověk sám. Když o tom tak přemýšlím, je to vlastně naopak, pravý přítel si vás najde (alespoň tak se to stalo mě), je to nejspíš osud. Jak se pozná, že váš kamarád/kamarádka je ten pravý opravdový a jediný přítel? Chce to určitě čas a časem myslím nejlépe několik let, hodně překážek a problémů ve vašem kamarádství a pak se teprve vše ukáže. I já jsem za svůj život potkala několik lidí, které jsem bohužel milně považovala, za své opravdové přátelé, většinou mě bohužel jen využívali a já jsem si toho všimla až v okamžiku, kdy mě už nepotřebovali a přestali se semnou stýkat. Po těchto tvrdých zkušenostech se ze mě stával čím dál větší životní skeptik a vytvořila jsem si určitou nedůvěru k lidem. Když jsem nastoupila na vysokou školu, vše bylo ještě o to těžší, že jsem byla v cizím městě a nikoho jsem neznala (kromě příbuzných). Měla jsem za sebou těžký rozchod, neměla jsem kamarády a opustila mě i moje „nejlepší“ kamarádka, byla jsem sama. Někdy si říkám, že bych tehdy potřebovala takový životní nadhled, jako mám teď, ale ono to mělo asi i něco do sebe. Tehdy mi bylo opravdu zle a na přátelství jsem přestávala věřit.
Vše se změnilo až jednoho dne (teď to bude trochu sentimentální, ale všichni skeptici to budou muset vydržet), když jsem na hodině botaniky potkala Janu. Tehdy jsem opět přišla pozdě na cvičení a místo bylo jen vedle té „hubené, kudrnaté holky“ a tak jsem si k ní sedla. Jak jsme se spřátelily? Bylo to originální, nechala mě opsat latinské názvy kytek a bylo to. Sama jsem tomu ze začátku nedávala velkou šanci, protože více rozdílné jsme být nemohly. Ona typický „měšťák“ (mimochodem to o sobě s oblibou říká sama) a já holka z vesnice; ona sice přátelská, ale spíše tichá, já jsem zase ukecaná a trochu živelná… a tak bych mohla pokračovat ještě hodnou chvíli a jak to dopadlo? Tak nejlíp, jak mohlo. Kamarádíme se skorou už šest let a ještě jsme se ani nestačily pohádat. Je pravda, že jednou jedinkrát jsem si nebyla jistá, jestli naše přátelství vydrží a to když mě příliš neschvaloval její přítel. Janča se však tehdy zachovala jako opravdová kamaráda a postavila se za mě a to si myslím, že naše přátelství ještě více stmelilo. Dnes žijeme sice každá jinde a nevidíme se tak často, ale jsme neustále ve spojení alespoň pomocí emailů a telefonu. I přes tyto nesnáze jsme zůstaly nejlepší kamarádky. Jak se říká u vztahů na dálku (je to sice tvrzení na partnerské vztahy, ale proč to neaplikovat i na přátelství). „Pokud vztah na dálku vydrží prvních pár měsíců, vydrží vše“. Nám se to povedlo a jsem za to moc ráda.

Co vlastně z mého obsáhlého (a sentimentálního) popisu mého opravdového přátelství plyne? Hned několik zásadních bodů:
1) Opravdový přítel za vámi stojí ať se děje cokoli
2) Opravdový přítel vám vždy nezištně pomůže
3) Opravdový přítel vám poskytne rameno, na kterém se můžete vyplakat, když je vám nejhůř
4) Opravdový přítel vás podpoří v plnění vašich snů, i když jsou hodně bláznivé
5) Opravdový přítel je tu prostě vždy, když ho potřebujete

V mém životě se střídaly okamžiky štěstí a smutku a někdy jsem toho měla opravdu dost, ale vždy když jsem měla nějaký problém či splín tak tu pro mě byla Jana. Byla moje, jak se říká: „světýlko na konci tunelu“ a já jsem ji za to velmi vděčná.
Co napsat na závěr? Lásky v životě člověka přicházejí a odcházejí, ale praví přátelé vždy zůstávají. Mým největším přáním je, aby každý z nás jednou našel nějakou „svou Janu“ kamarádku na celý život.
Poznámka autora:
Milá Jano, tohle je to slíbené věnování. Za všechno, co jsi kdy pro mě udělala, ti ze srdce děkuji a zůstaň pořád taková, jaká jsi.