Žal

Má duše pláče a tiše vzlyká,
když stojím u rakve nebožtíka,
ty známé rysy už jsou mi cizí,
vím, že jeho duše odchází, mizí.

V mé tváři nepohne se ani sval,
nedávám najevo pohnutí, žal,
uvnitř mě však každá buňka sténá
bolestí, pro niž nemám jména.

Ostatní pláčou a hlasitě vzlykají,
s němou výčitkou na mě se dívají,
nevědí však to, co nikomu nepovím,
že část mého srdce zemřela spolu s ním.