Lotosový květ 12. díl

Severní Anglie, Sheffield, o dva týdny později…

Donedávna hřejivé sluneční dny vystřídalo pochmurné a deštivé počasí, trvající už spoustu dní. Adriana a Timothy právě loudavým krokem odcházeli z učebny, slečna Stevensová je konečně propustila z mučivé hodiny matematiky a k jejich radosti se další vyučování
již dnes nekonalo, protože musela odjet za svou nemocnou matkou. Z haly v přízemí zaslechli rozrušený hlas komořího Eliota, který právě někoho ujišťoval, že pan baron určitě za okamžik přijde.
„Nevíš co se tam dole děje?“ zeptala se Adriana a zvědavě se nahnula přes vyřezávané zábradlí.
„To netuším, pojď, půjdeme to ihned zjistit…“ odvětil Timy a nedočkavě jí táhl za ruku ke schodišti.
Jakmile seběhli dolů, zahlédli u dveří tři podivné ozbrojené muže ve zvláštních šatech a s modrými turbany na hlavách, vypadali jako nějaká stráž. Udiveně se na sebe podívali, ale to už k nim přicházel Eliot s nešťastným výrazem v očích.
„Rychle, pomozte mi najít vašeho otce, máme návštěvu, údajně nějaký indický vyslanec, zřejmě se to týká obchodů pana barona. Jde mi z toho všeho hlava kolem, rozumím jim každé třetí slovo!“ Řekl roztržitě komoří a bezradně zalomil rukama. Timothy se toho ochotně ujal a Adriana se protáhla kolem hlučně diskutujících strážců a zvědavě vykoukla ven. Pod schody stál kočár a z něj právě za pomoci dalšího strážce pomalu vystoupil velmi starý muž v bílém bohatě vyšívaném rouchu, silně připomínajícím Adamovu tuniku. I on měl na své hlavě turban, ten byl ale oslnivě žlutý a nad čelem jej zdobil nějaký drahokam, podle barvy zřejmě rubín. S tmavě olivovou tváří ostře kontrastoval sněhobílý plnovous. Adrianin úžas přerušil otcův zvučný hlas, který se náhle ozval za jejími zády.
„Vítám vás, pane, čím vám mohu být nápomocen? Ach promiňte, nevím, zda mi vůbec rozumíte.“ Muž se usmál a odvětil, kupodivu plynně anglicky, jen s mírně znatelným odlišným, ale jí dosti povědomým přízvukem.
„Nemějte obavy sahibe, umím celkem dobře vaši řeč. Mé kroky vážily tuto dalekou cestu za jistým účelem, někoho totiž hledám a doneslo se k mým uším, že dotyčný člověk přebývá právě u vás…“ řekl a rozpačitě si odkašlal.
„Samozřejmě, pojďte se mnou do mé pracovny, tam si v klidu promluvíme.“
Adriana zvědavostí málem poskočila. Zavrhla prvotní potměšilý nápad poslouchat u klíčové dírky, protože otci a tomu muži šla v patách jeho stráž a pak zůstala stát u dveří a rozkročenýma nohama a na prsou založenýma rukama. Procházela se bezcílně po chodbě sem a tam, po nekonečné půlhodině se dveře otevřely, ale zaslechla pouze poslední větu.
„Zajisté, pane, ihned jak se vrátí z města, dám vám vědět. Přijměte nyní srdečně mou pohostinnost, komoří Eliot pro vás i vaše muže připraví pokoje. Než bude oběd, můžete se zatím pokochat krásou mých zahrad, abyste rozuměl, je to vše jeho skvělé dílo.“
„Děkuji…namaste…rozloučil se muž, sepjal s díky ruce a sklonil hlavu. Adriana překvapeně zamrkala, protože právě takhle zdravil i Adam. Začalo jí to všechno neodbytně vrtat hlavou.

Později u stolu ji ten muž neustále zkoumavě pozoroval, až jí to bylo chvilkami nepříjemné. Odpověděla krátce bratrovi na několik zvědavých otázek a po obědě, jakmile déšť ustal, se vydala sama na procházku směrem k domku u jezírka, ale Adam se stále ještě nevrátil, dnes brzy zrána odjel do města nakoupit nějaké barvy a plátna, také pár věcí, nutných k dokončení své práce na jejich zahradě. Aspoň to říkal Jacob, který odjel s ním.
Právě se chystala otočit k odchodu, když tu se náhle za ní objevil ten starý muž. Polekaně sebou trhla. Zadíval se na ni a k jejímu údivu jí pokynul, aby s ním vešla dovnitř. Vyplašeně se kolem sebe rozhlédla, ale byla nějakou zvláštní mocí nucena vejít do dveří a ten muž ji následoval. Kupodivu s ním nebyl nikdo z jeho stráže.
Když se ocitli ve světnici, přistoupil k ní, lehce se dotkl dvěma prsty jejího čela a pak se spokojeně usmál. Jako omámená jej pozorovala, vyzařovalo z něj něco velmi zvláštního, měla podobný pocit, jako když poprvé potkala Adama. Po chvilce konečně promluvil.

„Nemusíte se mne vůbec bát, chtěl jsem se jen o něčem ujistit a nemýlil jsem se. Podle karmy, která vás obklopuje, jsem poznal, že právě vy jste jeho Parvátí…“
Adriana pochopila, že hovoří o Adamovi a začervenala se, i když vůbec nerozuměla významu jeho slov. Pohlédla na muže a hlesla udiveně.
„Kdo jste, pane? Proč jste vlastně přijel? Hledáte snad Adama Burnse?“
Usmál se, pokýval hlavou a odvětil.
„Adama Burnse říkáte? To je mu podobné, ukrývat se za každou cenu. Jenže on není tím, za koho se vydává.“ Adriana ztěžka polkla a odvážila se říci.
„Cože? A kdo je to vlastně? Prozraďte mi to, prosím…“ Vzal ji za ruku a řekl tiše, dívajíc se jí při tom upřeně do očí.
„Omlouvám se, ještě jsem se vám nepředstavil. Jmenuji se Rándžit a byl jsem pro něj více než jeho otec, ujal jsem se jej, vychoval, chránil před všemi jeho nepřáteli a spoustu naučil. Také jsem mu pomáhal smířit se s jeho údělem. Dobrá, povím vám o něm, protože z vašich očí jako paprsek slunce září něha a ze srdce jako křišťál čistá láska, kterou k němu cítíte, zasloužíte si znát celou pravdu, vy ano. Ve skutečnosti se jmenuje Amar Chání Hassan, ale jeho nové příjmení není tak docela vymyšlené, patřilo jeho matce. Jmenovala se Julia Burnsová a byla dcerou jistého britského důstojníka, který v mé zemi pracoval na velvyslanectví. Nikdy se nesmířil s tím, že se jeho dcera zamilovala právě do Amarova otce Nazhíra a kvůli odlišné víře se jí zřekl…“ Muž se na chvíli odmlčel, zvlhlýma očima se zamyšleně zadíval k oknu a po chvilce začal vyprávět….

Je to už hodně dávno…“ začal muž zvolna.
„Byl jsem dlouholetým přítelem Amarova otce, nebudu zatajovat, že zrovna jako on, patřím ke stoupencům tajemného učení, které mnohé lidské zakazuje, ale má také své pevné zásady, jež nelze porušit. Když ale Nazhír jednoho dne na letní slavnosti spatřil Julii, byl ztracen. Vzdal se všeho, co bylo součástí jeho slibu a šel za svým srdcem. Nezastavila jej ani zášť Juliina otce, který tomuto vztahu nepřál. Naše přátelství ale navzdory všemu přece jen přetrvalo. V komunitě jsem měl vysoké postavení, byl jsem též uctíván jako šaman, a v neposlední řadě zvolen strážcem. Přesně měsíc před Amarovým narozením došlo totiž jednoho dne k několika zvláštním přírodním jevům, o kterých jsem četl kdysi v prastarých knihách. Aniž by se objevila bouře, oblohu křižoval jeden blesk za druhým, pak na okamžik nastala uprostřed dne noc a vzápětí na nebi vyšla dvě slunce. U Nazhírova domu se zčista jasna objevil podivný ohnivý sloup, a stejně rychle také zmizel. Když jsem přicházel ke dveřím, vyplašil jsem dva veliké tygry, kteří vzrušeně očichávali práh. Jakmile mne spatřili, kupodivu nezaútočili, ale uprchli do lesa. Vše nasvědčovalo tomu, že jedno pradávné proroctví zřejmě došlo svého naplnění a na svět měl přijít pod ochranou boha Šivy nový mahadéva.
Julia neměla o ničem ani tušení, svěřil jsem se pouze Nazhírovi, nastávajícímu otci. Nemohl tomu vůbec uvěřit, nicméně musel. Nabídl jsem mu svou ochranu, nenarozené dítě i matku bylo nutné dnem i nocí střežit, protože nějakým způsobem se o všem dozvěděli muži jisté sekty, kteří zavrhovali naše učení a usilovali o jejich život. Našel jsem pro Julii dočasný úkryt, na úpatí Himalájí, v zapadlé maličké vesnici. A zde se jedné bouří a blesky doprovázené noci narodil ten, na jehož příchod čekali stoupenci mé víry několik století…
Už odmalička byl velmi bystrý, vynikal zvláštními schopnostmi, které se u něj stále pod mým dozorem vyvíjely, ale byl ještě příliš malý, aby je dokázal správně použít. Deset let se nic nedělo, jeho otec jej stále navštěvoval a možná tohle byla veliká chyba, protože byl zřejmě jednoho dne sledován a tak se nesprávné ucho doslechlo o zvláštním dítěti, které ovládá sílu ohně, dokáže změnit slzy v perly, nahlédnout do lidské mysli a vládne zvířatům. Jednoho dne došlo k nevítané návštěvě, byl to Hádží, vůdce sekty se svými kumpány, který pod pohrůžkou smrti donutil chlapce udělat něco hrozného. Dům byl zřejmě jeho přičiněním zapálen a Julia zde uhořela, on sám byl také popálený, protože se ji snažil zachránit. Tehdy ještě pořádně netušil, jakou má ve svých rukou moc a že může sám ovlivnit sílu ohně, který se z nich zrodil. Právě jsem se vracel, když jsem spatřil to hořící peklo. Z okolí se sbíhali lidé a pomáhali hasit plameny. Chlapce se ale Hádžímu nepodařilo unést ani zabít, protože se zčistajasna jako nějaký přízrak objevil obrovský tygr a rozsápal několik mužů, kteří se přepadení zúčastnili a ostatní s hrůzou utekli. Amara jsem našel třesoucího se bolestí za domem. Ležel schoulený na zemi a naříkal. Bohužel jeho matku jsem už zachránit nemohl. Ujal jsem se jej se souhlasem jeho otce a pomáhal mu zapomenout na ty děsivé chvíle, které jej zřejmě dodnes provázejí v jeho snech. Stal jsem se jeho učitelem a rádcem, zasvětil jsem jej do svého učení, s nímž byl jeho osud nerozlučně spojen, společně jsme navštěvovali chrám boha Šivy, jeho patrona.
Nepodařilo se mi v něm ale roznítit touhu po poslání, i když jsem se mu snažil vysvětlit, v čem spočívá jeho moc. Vše rázně odmítal, pomocí nejrůznějších meditací se vždy snažil potlačit svoji vzrůstající sílu. Byl jako doutnající vulkán, plný násilím spoutané vášně, ale také hlubokého citu a lásky, která se neustále drala na povrch jako láva a o niž byl v útlém věku tak krutě ošizen. Poznal tajemství tantry a spoustu jiného, znamení, které nosí na zádech, je lotosový květ, symbol naší víry, taktéž jako amulet stejného tvaru, v němž se skrývá tajemná síla a který jsme jednou nalezli v chrámu u Šivovy sochy. Procestovali jsme spolu celou Indii, Nepál, Tibet, umožnil jsem mu studium architektury, astrologie a v neposlední řadě malířství, v němž nadprůměrně vynikal. Museli jsme neustále měnit místo pobytu, abych zachoval jeho bezpečí. S otcem se ale nakonec odmítl stýkat, protože se nepohodli a on jej obvinil, že právě jeho vinou matka zahynula. Jediný, s kým se občas vídal, byla jeho mladší sestra Rukminí, matky měli sice různé, ale otce společného a on ji nesmírně zbožňoval. Před dvěma lety se se mnou rozloučil a odcestoval tajně do Anglie, rodné země jeho milované matky. Souhlasil jsem, protože zde byl v bezpečí. Jenže nyní jsem jej musel vyhledat. Jeho otec umírá, a požádal mne, abych jej přesvědčil a dovedl zpět.“

Adriana nemohla úžasem ani dýchat, doslova hltala každé Rándžitovo slovo.
„Když se s otcem nechce stýkat, proč jej tedy chcete přesvědčit, aby se vrátil?“
„Musí se vrátit, on je totiž synem…“ Nestačil dopovědět, protože najednou se prudce otevřely dveře.
„Rándžite, nemohu tomu uvěřit! Kde se tady berete?“ zeptal se rozrušeně Adam a překvapeně pohlédl na Adrianu, sedící vedle muže. Zamračil se a v očích se mu podivně zablesklo. Ztěžka polkla, jeho pohled byl velmi nepříjemný, připadala si, jako by ji přistihl při nějakém prohřešku. Muž se usmál, zvedl se a radostně jej se slzami v očích objal.
„Jsem rád, že tě opět vidím, chlapče můj, bál jsem se, že už se toho nikdy nedočkám. Omluv starce, jenž nedokáže skrýt své dojetí. Trochu jsem se zapovídal se zde přítomnou dívkou, která…“
„…je už na odchodu…“ dořekl tiše Adam, či vlastně Amar a upřeně se na ni zadíval. Cítila, jak ji jeho pohled doslova propaluje, bála se, aby nevyčetl z jejích myšlenek, že už nyní zná velkou část jeho minulosti i pravé jméno a rychle sklopila oči. Nechtěla jej zbytečně rozrušovat, plaše se usmála a raději spěšně odešla.
Když oba muži osaměli, usadili se a chvíli se na sebe mlčky dívali, pak mladší z nich promluvil.
„Neřekl jste mi ještě, proč jste tady...“
„Ano, zajisté. Tvůj otec je těžce nemocný a umírá, princi Amare...i Rukminí se po tobě stýská, měl by ses vrátit, tví nepřátelé jsou již mrtvi, nemělo by ti tedy hrozit žádné nebezpečí. Budeš se muset v brzké době ujmout trůnu, je to tvá povinnost.“
„Má povinnost? Povinností mého otce bylo ochránit mou matku a bohužel to nesplnil!…“
„Hovoří z tebe zášť a zloba a zapomínáš na to, čemu jsem tě učil, porušuješ naše zásady a to není dobré…“ řekl muž smutně. Amar se chvíli zamyslel a pak tiše odpověděl.
„Dobře, budu o tom všem přemýšlet, zítra vám řeknu, jak jsem se rozhodl. A teď už jděte, drahý Rándžite, chci být nyní sám…“ šeptl, oči mu zazářily a zamyšleně se zahleděl k oknu.

Den se už dávno schýlil ke svému konci a venku byla neproniknutelná tma. Adriana se převlékla do hedvábné noční košilky a usedla k toaletnímu stolku. Hlavou jí neustále probíhal rozhovor s oním starým mužem. Tajemství, které obestíralo toho, jehož už nyní bezpochyby tajně milovala, ji naplňovalo zvláštním a vzrušujícím pocitem. Když si pečlivě učesala a zkrotila své bujné kadeře, sfoukla svíčku a chystala se ulehnout do postele. Najednou uslyšela jemné ťuknutí na okenní tabuli, jakoby na ni dopadl malý kamínek. Přistoupila zvědavě k oknu a otevřela je. Vyhlédla ven, ale nikoho neviděla. Neměla ani tušení, že v křoví pod oknem se maličko pohnul tmavý stín. Někde v dálce slabě zahřmělo a oblohu pročísl zářivý klikatý blesk, po chvilce uslyšela jemné šumění deště. Zachvěla se chladem, pokývla rameny a otočila se s úmyslem vrátit se raději k lůžku.
Najednou se tiše a s pružností šelmy vyšvihla na okno něčí postava. Vyděšeně se ohlédla, zprvu chtěla vykřiknout, ale když spatřila toho, jenž měkce seskočil z okna na podlahu jejího pokoje, nebyla si tak docela jistá, zda se její nitro naplnilo štěstím či strachem…