Na rozloučenou…

Voláš na mě, dědečku,
„Věro, slav!“
Co, co mám slavit?

Vypisuji Tvé jméno
do protokolu o vrácení bytu,
škrtám jej
na složce nájemce,
do tabulky odečtů píši
úmrtí…

Tvé květiny v bílém rámu
v mé kanceláři
barevně uvadají…
V Tupadlech u Klatov
zvonička u Tvé oblíbené lípy
volá z věčnosti Tvé tužkokresby
Tvé vánoční přání „vše dobré“
pastelkami navždy provonělo mé srdce

Nestihli jsme Ti splnit poslední přání
…ještě jednou sedět na hřbetu koně…,
kam Tě chtěl Pavel odnést v náručí,
ale pro horké léto jsi nenašel odvahu…
Rok 2013
stal se Ti osudným… podobně jako mě…
Nohy nechtěly sloužit
svůj devadesátičtvrtý rok
Jen štětec – neposlucha –
nechtěl se odlepit z Tvých prstů
a z duše plné úcty k lidem, k životu…

Tvůj tichý, pomalý, moudrý hlas
skládá tóny slz vzpomínek
někde ve mně

Naposled píši Tvé jméno
Věroslav Porš, profesor…
do hlášení volného bytu,
hrdlo sevřené
a v očích bolest
… je tak málo dobrých andělů…