Óda pro anděla

Óda pro anděla
Homer91

Ty – jenž jsi krásná jako anděl z nebes,
jsi Afrodita, ještě hezčí,
jak růže, co jsem ti dal dnes,
navenek tak křehká, uvnitř křehčí.

Tvé jméno, pokaždé když vyslovím,
mé srdce láskou zasténá,
vždy tebe z moře lásky vylovím,
jsi má bohyně – Athéna.

Tvůj úsměv, který mám tak rád,
je nejkrásnější co kdy znám,
nechci být jen kamarád,
vše co mohu, to ti dám.

Když jdu každý večer spát,
a oči se mi uzavřou,
s radostí si nechám zdát,
o anděli s tváří tvou.

Každé ráno rozhlédnu se,
pomalu se probudím
a zesmutněle zjišťuji,
že tvé krásné oči nevidím.

Rázem vnímám nedostatky Země,
venku slunce svítí hůř,
jak toužím po polibcích pro mně
a ty jen odháníš mě : „huš!“.

Když se ale kouknu na tebe,
rázem vnímám krásy Země,
slunce jasnější než-li samo nebe,
a cosi probudí touhu ve mě.

Verše básní mě tak napadají,
při pohledu na tvou krásu,
vzrušuje mně každý tón
tvého líbezného hlasu.

Představa jak toto budeš číst,
jak vzdychneš slabé „ach“
stoprocentně jsem si jist,
že by tohle nesložil ani Bach.


Miluje tě, lásko má,
někdo více, než-li já?