Lotosový květ 6. díl

Měsíc uběhl jako nic, příroda vystavovala na obdiv veškerou svou krásu a svěží jaro se pomalu chystalo předat vládu voňavému létu. Byla zrovna neděle a Adriana se vydala pomalými krůčky hledat svého bratra. Zamířila rovnou ke stáji, zaslechla totiž odtamtud jeho hlas. Vešla za ním a usmála se, zazubil se a umouněnou rukou si odhrnul z tváře pramen tmavě plavých vlasů, stejných, jako měl jejich otec. Ze záplavy všech těch chlupatých tvorečků na ni koukal jako Noe ze své archy.
Poklekla do sena a něžně se s nimi pomazlila, všechna je Timy posbíral po lese, ochočil a s velkou odhodlaností a láskou je léčil a pečoval o ně. Přitulila k sobě maličkou zrzavou veverku a zadívala se smutným pohledem na svého bratra. Urputně bojovala s myšlenkou svěřit se mu se svým tajemstvím. S jejich novým hostem se sice již sblížil, prvotní nesympatie pominuly, a když mu Adam dovolil starat se o jeho hřebce, byl radostí bez sebe. Ale nakonec své nutkání svěřit se překonala. Rozhodla se, že si to prozatím nechá pro sebe. Nic totiž nevycházelo, jak by si celým svým zmučeným srdcem přála.
Kromě toho, že se zatím úspěšně, za vydatné pomoci chůvy Sarah, vyhýbala setkání s hrabětem a jeho matkou, vůbec nic ji netěšilo. Ten, o kterém dnem i nocí tajně snila, jí pořád unikal. Byl neustále zabrán do své práce a i když jej záměrně na zahradě vyhledala, odbýval ji vždy jen krátkým pozdravem a na její zvědavé dotazy odpovídal velice stroze. Jídlo si nyní nechával nosit do domku, u jejich stolu se vůbec neukázal. Jeho přítomnost často poznávala pouze podle jejich zahrady, která byla den za dnem čím dál krásnější. Z přemýšlení ji vytrhl Timův hlas.
„Už je ti líp, drahá sestřičko? Nikdy to otci neodpustím! Nebuď smutná a neboj se, budu ti vždy nablízku. A kdyby ti chtěl hrabě jakkoliv ublížit, vyzvu jej na souboj a zabiju ho!“ Řekl odhodlaně a zprudka zapíchl dýku do dřevěných dvířek. Smutně se usmála a žertem jej štípla do tváře.
„I ty můj hrdino, jsi moc hodný, že máš o mne takovou starost, ale nemohu dopustit, abys pošpinil svůj mladý život něčím takovým. Neboj se, snad to nějak zvládnu, naše máma taky musela…“zašeptala a obvázala veverce raněnou tlapku. Další chvíli mlčeli, přemýšlejíc o osudu, který je měl zakrátko nelítostně rozdělit a ukončit tak jejich dosud bezstarostné dětství. Probralo je až volání chůvy, protože právě věžní hodiny odbily poledne a byl čas k obědu.

Když přicházeli k jídelně, uslyšeli odtamtud známý hlas... velebný Otec McCaile… vždy si uměl vybrat správný čas své návštěvy, právě když se podávalo jídlo. Usmáli se na sebe v očekávání jeho obvyklé věty…
„Jdu náhodou kolem, pane barone, a tak mne napadlo zavítat k vám a trochu si popovídat.“ Všechna slova uličnicky odříkávali šeptem zároveň s ním, pak na sebe mrkli a vešli dovnitř. Jako vždy, jejich otec jej samozřejmě pozval k obědu. Ještě než se začalo
nosit na stůl, natočil se kněz k otci a pátravě se na něj zadíval, nedočkavě si při tom zastrkával za límec jídelní ubrousek.
„Slyšel jsem, že zde máte nového zahradníka, to je sice pěkné, ale ledacos se povídá, chtěl bych vás před ním varovat. Mějte na paměti především bezpečí vašich dětí, drahý barone. On totiž ten člověk, je-li to vůbec člověk…“ najednou ztišil svůj hlas a plaše se rozhlédl kolem sebe, pak šeptem dopověděl.
„…on je velmi nebezpečný, je to potomek ďábla, nebo možná, nedej Bůh, on sám. Střezte se jej, a co nejdříve jej odtud pošlete pryč, než započne své dílo. Síly temnot jsou vždy nevyzpytatelné…“
Odpovědí mu byl upřímný a hlasitý baronův smích. Adriana s Timym do sebe krátce šťouchli a také se pobaveně rozesmáli. Baron zakroutil hlavou a snažil se rozrušeného kněze uklidnit.
„Ale Otče, kdepak jste přišel na tuhle historku? Vždyť už přece dávno není středověk. Je to velmi vzdělaný muž, obdivuji jeho znalosti a umění, a lord Winston vám to může potvrdit. Co říkáte, je směšné a dětinské, ještě si začnu myslet, že snad věříte i na elfy či skřítky!“
„Nepodceňujte to, co říkám. Žena, sloužící u lorda Winstona, viděla na jeho těle ďáblovo znamení, když se umýval. Nemohla pak zděšením půl dne ani promluvit. A také se často v jeho přítomnosti děly podivné věci…“
„Ale milý McCaile, to jsou jen babské povídačky, mimochodem, pokud je mi známo, služebná Laura se ráda podívá na dno nejednomu džbánku vína, kdoví, co vlastně v tom opojení viděla.“Zasmál se znovu baron.
Zdálo se, že ale kněze příliš nepřesvědčil. Dál už tohle téma ale nerozvíjeli, protože Diana začala podávat oběd.
Jediný, komu tohle začalo vrtat hlavou, byla právě Adriana. Mírně se zamračila a zadívala se zadumaně k oknu. Její vnitřní rovnováha byla ta tam, s velmi neklidnými myšlenkami zřejmě souvisely podivné pocity, které měla v přítomnosti toho muže. Začal jí zajímat čím dál tím více. I když jí řeči Otce McCaila připadaly směšné, rozhodla se, že tomu všemu, co slyšela, přijde na kloub. Nedala na sobě nic znát a v duchu začala tajně spřádat svůj plán…

V podvečer se převlékla do svých oblíbených meruňkových šatů, přes ramena přehodila hedvábný pláštík a ujistila se, že ji nikdo nebude sledovat. Ten, na koho neustále myslela, před hodinou, jako každý den, někam odjel na svém koni a ze zavřeného pokoje se ozýval hlasitý smích Timyho, jejího otce a Eliota. Byla tam s nimi i Sarah, protože je ráda pobaveně sledovala, doplétajíc při tom svou kdoví kolikátou punčochu. Tou dobou se totiž vášnivě oddávali hře v kostky. Adriana již ty své také rozhodila, protože sebrala všechnu odvahu a rozhodla se tajně navštívit příbytek jejich podivného hosta, stojící na břehu průzračného jezírka, nacházejícího se na druhém konci rozlehlé zahrady, která se pomaličku začala nořit do večerního šera…