sertaao...

prosekal jsem se džunglí
na jedno opuštěné sídlo
místnost rozlehlá
parkety dvou odstínů dřeva
praskají pod náporem nohou
odložil jsem tlumok
došel k oknu
vedlo na starobylý dvůr
do čtverce
kam dříve zavírali na noc otroky
a za ním jezero
temné a hluboké
divná nálada
zvláštní nepokoj
dávných časů
surovostí obchodu s černochy
poztrácení lidé
drama obdělávání třtiny
volání z onoho světa
divočiny
s horečkou v duši

ach to jezero
ve dne až příliš modré
s bujnou květenou
ale nic romantického
Veridiana tvrdila
že vzniklo na místě
potopené katedrály
a občas z hlubin zazněl zvon

nikdy jsem jej neslyšel…

má Veridiana
puntičkářsky čistá
důstojného chování
neobyčejně zdvořilá
s drobnými laskavostmi
sklenici vody mi podávala
jako anděl
na byzantských freskách
v bělostném ubrousku

krásně usměvavá
mírná i energická
jakýmsi přídavkem tvrdohlavosti
i s náznakem posvátné krutosti z profilu
indiánského typu
v očích cosi zbloudilého
nějakou asymetrii
co jsem vídával
na starých rytinách
zobrazujících hlavy náčelníků
a jejich žen
zachycených v časech dobývání

brávala mne za ruku
položila ji na srdce
hluboce povzdechla
zvedla obličej jako u vytržení
a pak zavýskla
teď se projedeme na koni

kdejaké chvíle využila
k prudkému cvalu
a já ji doháněl jako zběsilý
abychom zas jeli poklidně
bok po boku
byla to hra…její způsob
jak mi dát na srozuměnou
že jsme velcí přátelé
žádné dětinské škádlení

zvolna jsem došel k jezeru
hladina jako sklo
nikde žádné ryby ani ptáci
zasazené do krajiny jako oko
podlité dravé oko ještěra
vše co tam padne
je stažené do hlubiny
obrácená krajina i nebe
všecko
i mé srdce
které jsem tam hodil
teď když už Veridianu nevídám

a pak se to stalo

nezačal jsem se topit
ani nezazněl zvon

jen jsem zaslechl důvěrný klapot koňských kopyt...