Lotosový květ 1. díl

Romantika s nádechem exotiky a tajemna...možná mírně za hranicí reality...Anglie 19. století...a nový příběh začíná...
» autorka: Patrizia
Severní Anglie, prosinec 1810...

Mrazivý vítr, doprovázející chladné zimní dny, se proháněl po krajině a čepýřil stříbřitě bělostné sněhové závěje. Odpoledne se již pomalu chýlilo ke svému konci a sluneční svit najednou pohltily našedlé těžké mraky, věštící blížící se sněhovou vánici, což nebylo pro drsné podnebí v severním Yorkshire nic neobvyklého.
Polesný Arthur Greenley se zahalil do kožešinového kabátu a několikrát potáhl z pomalu uhasínající fajfky, kolem něj rozpustile pobíhal strakatý lovecký pes. Znepokojeně pohlédl na ztemnělou oblohu, čekala jej poslední prohlídka revíru, na jehož území se v posledních dnech začala vyskytovat škodná a zanechávala za sebou spoušť v podobě napůl rozsápaných laní. Stále si nebyl jistý, zda je to osamělý vlk či zdivočelý pes. Přivřel oči a pohledem zabloudil na konec zasněžené louky, do míst, ukrývajících se pod větvemi prvních smrků, sklánějících se pod tíhou bílé peřiny skoro až k zemi.
V závěji spatřil v dálce něco tmavého a zamračil se, zřejmě další uhynulý kus. Zrychlil krok, aby byl na místě co nejdříve a mohl zhodnotit rozsah škody. Když se přiblížil, náhle ustrnul. Nebyla to tentokrát laň, ale nějaká mladá žena, či spíše dívka. Ležela na boku, zachumlaná v potrhaném vlněném plédu a tiše sténala. Přiskočil k ní a mírně ji nadzvednul. Vlasy a oči měla ojíněné mrazem, rty promodralé a třásla se zimou. Když se podíval do jejího sinalého obličeje, zjistil, že je opravdu velmi mladá, téměř ještě dítě. Pak mu pohled sklouzl k jejímu vystouplému břichu a zachvěl se zděšením. Byla v požehnaném stavu a zřejmě na ni nyní přišly porodní bolesti. Rychle uvažoval, co bude dělat, i přes svůj věk se rozhodl vzít ji do náruče a odnést do bezpečí hájenky, nacházející se na druhém konci rozlehlého lesa, rozkládajícího se jen pár mil od Keswicku.

Zavolal na psa a přikázal mu, aby běžel napřed, zabalil ji do svého teplého kabátu a vydal se na dlouhou cestu. Zanechával za sebou hluboké stopy a brzy začal padat další sníh. Když přicházel k chalupě, bylo to právě včas, protože paní zima ukázala svou krutou moc v plné síle. Vpotácel se do světnice, do níž spolu s ním vlétla spousta sněhových vloček, ale to už k němu přiskočila jeho žena Catherine a rychle zavřela dveře, za nimiž začala zuřit prudká zimní bouře.
„Proboha, Arthure, kdo je to? Kde jsi ji našel?“
„Nevím kdo je, neznám ji, zřejmě není z našeho okolí. Ležela chuděrka na pokraji lesa. Měla veliké štěstí, že jsem šel kolem, jinak by umrzla nebo by ji roztrhali vlci. Přichystej horkou vodu, mýdlo a teplé přikrývky, obávám se, že začíná její těžká chvíle.“ s těmito slovy ji položil na lůžko.
Bylo již pozdě volat porodní bábu, v tomhle nečase by sem snad ani nepřišla. Museli si tedy poradit docela sami. Catherine se toho ale nebála, protože mnohokrát pomáhala na svět hříbatům, když toho bylo zapotřebí, a lidé ze širokého okolí ji často vyhledávali pro její znalost léčivé moci bylin. Po několika úmorných a vysilujících hodinách zdi jejich domu uslyšely to, co dosud vůbec nepoznaly…dětský pláč...Catherine dítě pečlivě omyla, zabalila do pleny a přisedla si k dívce, jejíž oči, připomínající modrou letní oblohu nebo spíše rozkvetlé chrpy, se zavíraly velkým vyčerpáním.
„Drahoušku, podívejte se, jakou máte krásnou dcerušku. Prozradíte nám, jak se jmenujete? Jak jste vůbec zabloudila do těchto pustých končin? Máte nějakou rodinu?“
Dívka unaveně zavrtěla hlavou a z očí jí vytryskly slzy. Nechtěla o sobě zřejmě vůbec hovořit.
„Dobře tedy, když nechcete, nemusíte se nám zatím svěřovat, ale vaše dítě musí dostat nějaké jméno. Řeknete nám aspoň tohle?“
Chvíli ještě mlčela, dívajíc se smutně na drobný vrnící uzlíček, ležící po jejím boku. Hlavičku dítěte zdobily husté tmavé vlásky a lehoučce snědou tvářičku zase mandlové oči, mající zlatavou barvu průzračného jantaru. Rozrušením zamrkala, přivinula ji k sobě a něžně políbila na čelo.
„Bude se jmenovat…Rukminí…“ zašeptala a opět se rozplakala. Když vyslovila to jméno, plamínek svíčky, stojící na kraji stolu, se mírně zachvěl, taktéž i plameny v krbu hlasitě zapraskaly, ale nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Catherine se na dívku udiveně zadívala.
„Jakže, to je opravdu zvláštní jméno, takové trochu cizokrajné…nu dobrá, jak myslíte, ale můžeme jí třeba říkat jen krátce, Mína. Tak už neplačte, dám vám napít teplého mléka, potřebujete nabrat síly.“ řekla konějšivě a podala jí kouřící hrníček. S velkou chutí jej vyprázdnila až do dna a pak vysíleně ulehla zpět na polštář. Po chvíli dítě i dívku konečně přemohl uklidňující spánek.

Arthur prohrábl zbývající žhavé uhlíky, přiložil do krbu pár polínek a znovuzrozené plameny divoce zapraskaly. Nyní bylo zapotřebí mnohem většího tepla, ještě že si udělal na podzim tak velkou zásobu. Pak k nim přistoupil a řekl tiše.
„Co si s ní počneme? Nevíme, kdo to je, odkud přišla, nevíme vůbec nic. Ale podle jejích rysů a zbytků šatů soudím, že bude urozeného původu. Asi nějaká oběť svého nešťastného osudu…“
Catherine se melancholicky usmála a odpověděla.
„Víš, že celý život jsem toužila po dětech a nebylo mi to dopřáno, až nyní, na stará kolena mi sem osud zavál tento křehký kvítek. Postarám se o ni, i o její dítě, tak dlouho, jak jen to bude možné. Zítra z půdy sneseš tu starou dřevěnou kolébku. Už jsem nedoufala, že ji budu někdy moci použít. Aspoň poprvé nebudeme o letošních svátcích sami…“ Řekla Catherine něžně a položila na dívku kožešinovou přikrývku. Její muž přikývl a za zvuku praskajících plamenů v krbu a pravidelného uklidňujícího tikotu nástěnných hodin mlčky sledovali tu krásnou, skoro dětskou tvář, lemovanou vlnitými kaštanovými vlasy. Na krku měla zvláštní amulet ve tvaru nějakého podivného a jim neznámého květu. Doufali, že někdy tato dívka najde sílu a odvahu a svěří se jim se svým osudem, protože každý život je nějakým příběhem, ať už jej doprovází láska a štěstí nebo zklamání či bolest…
Tipů: 4
» 28.03.14
» komentářů: 3
» čteno: 642(4)
» posláno: 0


» 28.03.2014 - 10:35
ST
» 28.03.2014 - 12:11
mě se to líbí ST
» 28.03.2014 - 14:54
I tvůj další příběh vyhlíží velice zajímavě :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Intermezzo 20.část | Následující: Lotosový květ 2. díl
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
1 skrytých [1]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.