v zemi diabasových pahrbků...

jeden čas jsem se toulal
u hraniční řeky
s klidnou vodou
po které plavou houby
podobné jako naše pýchavky
jenže tyhle břichatky
rostou na hladině
a cestují s líným proudem
jako lité nebe
které plní oči smírem
a duši nepokojem

pak jsem zahlédl
mezi pralesem
nízké stavení v půli svahu
připomínající místo stvoření

vystoupila na terasu
jako by byla z jiných věků
plná onoho půvabu
grácie a rafinovanosti
jež činí ženu tak přitažlivou
jemně modelovaného obličeje
hrdého profilu
pružné postavy
ladných pohybů
krásné oči
černé živé a pátravé
s jistou posedlostí

nejdřív mi připadlo
že se řídí
jakousi primitivní pověrčivostí
ale pak se ukázalo
že má v krvi stopy
dávných atavismů
a indiánské moudrosti

zlehka se pousmála
můžete tu chvíli zůstat

ostění mého srdce zavibrovalo
jako se chvěje nahá pleť ve výstřihu
až slabounce zacinkaly perly
jejího náhrdelníku

rozrušeně pokračovala
možná znáte
to papouškově modré nebe
které vás oslňuje
tu červenou hlínu
která vás hřeje odspodu
a jejímž odrazem puká kůže
jako při úžehu
vzduch co je cítit
býkem na svobodě
pachy kultur
přes něž uháníte koňmo
na dlouhých jízdách
vtíravý parfém divokých lilií
dětský dech kvetoucích kávovníků
pryskyřičné vůně
kterou potí mangrovníky
ale už se vám někdy stalo
že jste tím přízračným krajem
uháněl s dívkou?

ještě ne
milá Pathmos
ale ve vás to vidím
všechno najednou