Když ujede vlak

Staré koleje mlčí.Pražce se rozpadají.Sedím na zaprášeném opuštěném nádraží a pomalu mi dochází že už žádný vlak nepojede.Přitom ještě zcela nedavno to tu bylo pořádně rušné,vlaky jezdily ve všech směrech a za rohem bylo autobusové nádraží i letiště.
Teď je jen ticho a klid a prach kroužící jak zlaté mámivé třpytky ve slunečním svitu,nemytá okna čekárny jsou slepá.
Já ještě neoslepla,vidím že v kolejišti rostou bodláky a čekanky.Létají na ně motýli.
Je jasné že už všechny vlaky ujely.Musím si to přiznat.Čekat nemá smysl.
Na jasně modrém nebi pluje balonek asi někomu ulétl.Letí si zcela svobodně hnán větrem bez touhy.
Závidím mu.Vnitřní hlas mi říká:"Vidíš to jsi dopadla,zestárla jsi a zůstala zcela sama,opuštěná,nemáš rodinu ani domov,žádné zázemí,nemáš nic,promarnila jsi všechny šance,máš jen holé ruce ani sny už ti nezbyly a mládí je definitivně pryč."
Velký pestrý motýl zaplachtí nad bodláky a vydá se za balonkem kamsi do neznáma.Hlemýžď s naprasklou ulitou pomaličku zdolává jeden pražec za druhým svým tempem.
Usměju se.
Sebelítost není dobrý rádce.Vstanu opráším si kolena a vydám se na cestu.Protože sice nejsem mladá a všechny vlaky jsou pryč ale jsem svobodná,nemám domov a tak můžu být doma kdekoliv,nemám rodinu a tak mi rodinou může být kdokoliv,nemám děti a tak mým dítětem může být jakékoliv dítě...
Jo a kam že jdu?
Za balonkem.Vlak nepojede,tak půjdu pěšky a kdo ví třeba nakonec pojedu stopem....