Intermezzo 11.část

…Doktorka Mia Parkerová se krátce rozhlédla po sále a hledala marně mezi pacienty tvář, patřící tomu zvláštnímu mladíkovi v čepici, který ji doposud nedovolil zcela nahlédnout do své hluboce raněné duše. Za celých dvacet let praxe v psychiatrické ambulanci měla jen dva podobné případy lidí, kteří podivnou hříčkou osudu zůstali v mladém věku na světě úplně sami a stále jednou nohou stáli na okraji propasti, s myšlenkou vrhnout se do ní a skoncovat se svým, z jejich pohledu mizerným životem. Dostat se jim pod kůži bylo velmi nesnadné. Stejně jako v tomhle případě. Když asi po hodině terapeutické sezení skončilo, nedalo jí to a vydala se ho hledat...

Jarní sluneční paprsky se jen ztěžka prodíraly přes našedlé mraky, rozprostírající se po obloze. V rozlehlé zahradě sanatoria bylo pusto a prázdno. Nick opatrně našlapoval po deštěm rozbředlé cestičce a vyhýbal se obratně kalužím. U té největší se zastavil a zamyšleně rozčeřil její nehybnou hladinu ledabyle hozeným kamínkem. Po měsíci pobytu se již cítil mnohem líp, drásavých snů ubývalo a díky speciálním sezením se naučil sžít se znovu se svým osudem, který se k němu dosud choval dost macešsky. Dnes tam ale nešel. Chtěl být sám. Z přemýšlení jej vytrhly něčí kroky, trhnul sebou a otočil se.
„Tady jste, hledám vás, proč jste vynechal dnešní lekci?“ Jen mírně pokrčil rameny a pak pomalu vykročil směrem k budově. Chvíli šli mlčky a pak se ho opět zeptala.
„Vím, že v sobě skrýváte něco, co vás tíží jako balvan. Nechtěl byste si o tom třeba promluvit? Tady a beze svědků?“ Ohlédl se na ni a pak sklopil hlavu.
„To co mně tíží byste určitě nepochopila. Ještě jsem to nikomu neřekl. Nechci vypadat, jako nějaký pomatenec,
i když tady by to možná bylo přijatelné...“ prohodil ironicky. Nějak v něm ale přece probudila jakousi důvěru.
„Tak to aspoň zkuste.“
Krátce si odkašlal a pak najednou začal mluvit. To co však uslyšela, ji velmi zaskočilo.
„ Věříte v nadpřirozeno? Návštěvy ze záhrobí a tak? Myslíte si, že je normální milovat někoho…odtamtud?“
Udiveně zvedla obočí. Tak tohle teda určitě nečekala. Dalo jí dost práce najít vhodná slova, aby jej nějak neranila.
„Nevím, zda vám v tomhle směru můžu být nápomocná. Řeknu Vám na rovinu, že v to moc nevěřím. Vy jste se snad někdy s něčím takovým setkal?“
Chvíli zaváhal a pak přikývl. Najednou měl pocit, že to musí ven, jako když ze sebe po prudkém dešti chcete shodit všechny své vodou nasáté těžké a studené šaty.
V následujících chvílích jí vylíčil celý svůj podivný příběh. Skoro bez dechu mu naslouchala a pak řekla tiše.
„Velmi zvláštní, rozhodně nemohu říct, že bych vám nevěřila. Lze k tomu z mé strany podotknout jen jedno, i když se srdce v lásce někdy příliš nepřátelí s rozumem, stále na ni myslet by bylo pošetilé. Musíte si najít nový smysl života, novou lásku, máte taky kamaráda, který pro vás udělá vše, a to není k zahození. Ale znám také někoho, kdo se paranormálními jevy zabývá a mohl by Vám třeba pomoci. Je to doktorka Melanie Stuartová. Pracuje sice ve výzkumném ústavu přírodních věd, ale zrovna tohle je její záliba.“ Vytřeštil na ni oči.
„Stu…Stuartová?“ hlesl tiše. To snad ne, v nemocnici sestřička s oříškovýma očima, teď zase tohle jméno! Stále jej to asi bude pronásledovat, do smrti.
„Čemu se tak divíte? Budete-li chtít, dám vám na ni číslo“. Souhlasně přikývl, i když už nyní věděl, že asi nikam volat nebude. Tím že se svěřil, se mu ohromně ulevilo a to mu prozatím stačilo.
„Slibte mi, že o všem, co jsem vám dnes řekla, budete aspoň přemýšlet. A pamatujte si, kdo má v moři najít perly, najde je…“ Pak se rozloučili.

Odpoledne se objevil u něj na pokoji Jimmy a táhl
s sebou nějaký obrovský balík, převázaný mašlí.
Docela jej to pobavilo.
„Moc se nesměj a rozbaluj, myslel jsem, že snad vypustím duši, než jsem to sem donesl…“ řekl udýchaně a mrknul na něj. To co se tam ukrývalo, Nickovi doslova vyrazilo dech. Byl tam keyboard, ale jaký!
„Páni, Roland XB, to snad není pravda, kde jsi ho vzal?“ vykřikl Nick radostně, jemně pohladil lesknoucí se klávesy a slastně vdechl jejich vůni.
„To je dárek od mého táty, musíš cvičit, zatím aspoň na tohle. Je to kvalitní kousek, dokonce má dynamiku úhozu. Nezapomeň, že ti zbývá ještě rok na konzervatoři, pak absolutorium a závěrečný koncert. Není to sice ono, ale klavír ti tady sotva dovolí…“ zazubil se a podal mu tašku s knihami a notami. Pak se na něj zkoumavě zahleděl a lišácky se ušklíbl.
„A co… ona?“ Nick mírně ztuhnul, než mu došlo, koho vlastně myslí.
„No co na mně koukáš? Myslíš, že jsem tenkrát v nemocnici neviděl, jak na ní můžeš nechat oči? Toho by si všimnul i slepý! Počkej, nic mi neříkej, tys ji nechal uplavat, takovou nádhernou rybku! To snad není možný!“
„Ale nenechal, za prvé když jsem odcházel, byla zrovna nemocná, a za druhé…vždyť víš. Co bych jí tenkrát mohl nabídnout? Tak leda prázdný barák, připomínající žumpu a nejistotu, doprovázenou očekáváním, kdy to se mnou sekne. Na tohle holky neletí, kamaráde. Tím si můžeš být jistý.“
„Stejně si myslím, že ses jí líbil, dívala se na tebe tak nějak zjihle. Na to já mám nos.“
„I kdyby, je to už dlouho a ani nemám tušení, kde teď je a co s ní je…“ řekl rozmrzele.
Jimmy znovu rozjitřil jeho násilně potlačované vzpomínky a když večer usínal, byl trochu zmatený z toho, že v nich probuzená touha po Bonnie zastiňovala jeho podivnou lásku z podkroví. Možná mu trošku pomohl i dnešní zvláštní rozhovor s doktorkou Parkerovou. Konečně cítil, že to tak asi má být. Jen si nebyl jistý tím, zda Bonnie ještě někdy potká…

Přesto jeho život náhle dostal nový smysl. Pomaličku přestával myslet na tu hroznou dobu, kdy si musel prožít svůj "bad day".
Zakousl se do hraní a učení s obrovskou chutí, dokonce složil i pár svých skladeb. Bolavá místa v duši se pomaličku začala hojit. Za tři měsíce vyšel s čistou hlavou a novou nadějí v srdci před bránu sanatoria, tam už na něj netrpělivě čekal jeho věrný kamarád.
„Vítej zpátky, pojď, mám pro tebe spoustu překvapení. Vrátíš se do školy, to už je zařízené, a po večerech budeš mít práci, v jednom baru. Potřebují někoho, kdo hraje skvěle na klavír. Už se tě skoro nemůžou dočkat. Pojedeme tam hned, souhlasíš?“ Nick odevzdaně příkývl. Vlastně mu nyní ani nic jiného nezbývalo.

Další dva měsíce uplynuly jako nic, brzy byl velmi oblíbený a píseň Love you lately, kterou kdysi složil pro Nellu, se stala po několika večerech hitem, broukal si ji pro sebe snad i kuchař. Nick si uvnitř sebe pořád hřál vzpomínku na ni, ale také… na Bonnie. Zamýšlel se nad tím, jak svou novou šanci nechal lehkomyslně uniknout mezi prsty. Netušil ale, kde by ji měl hledat, ani vlastně na to zatím neměl čas. I když později zdárně dokončil studium, pořád hrál v baru. Ke všemi oblíbené skladbě přibyly i další, jako třeba The best of me, Magic dreams nebo Without my love.
V každé z nich nějakým způsobem ukryl kousek sebe, svých pocitů a vzpomínek. Pořád ale nad ním visela jedna neodkladná záležitost, a sice dát do pořádku dědictví po rodičích. Zatím ale nebyl dost silný na to, aby se přestěhoval zpět do rodného domu v Minneapolis.
K Richmondu měl zvláštní citové pouto, ale věděl, že jednoho dne jej přece jen bude muset, i když bolestně, přetrhnout…

Jednou večer si po vystoupení k němu přisedl nějaký cizí velmi dobře oblečený muž. Měl atletickou postavu, černé uhrančivé oči a jeho snědou ostře řezanou tvář lemovaly husté havraní vlasy. Nick se na něj zamyšleně podíval, připadalo mu, jako by jej už někde viděl.
„Dáte si se mnou drink? Na můj účet, samozřejmě. Jste opravdu výborný, vaše skladby jsou skvělé, romantické a zároveň rockově podbarvené. Měl bych pro vás návrh. Občas pořádám nejrůznější akce, párty a tak podobně. Pro lepší společnost, abyste rozuměl. Rád bych, kdybyste tam vystupoval, dobře Vám zaplatím. Nelze přehlédnout, jak místním dívkám při vašem zpěvu
a hraní vlhnou oči. Už jsem také mluvil s Vaším kamarádem, Jimmym a trochu se na Vás poptal. On mne vlastně tady…ehm… poslal. Přiznám se, že jsem mu moc nevěřil, ale mýlil jsem se. Potřebujete se ukázat širší veřejnosti, pro tenhle zakouřený bar je Vás opravdu škoda. Mám taky určité konexe a mohl bych zařídit nějaké nahrávky, mít své vlastní album přece není tak špatné, hm? Na případném výnosu se pak třeba rozumně domluvíme. …“ zhluboka potáhl z doutníku a zkoumavě se na něj zahleděl, vydechujíc při tom mračno štiplavého kouře.
„A tu čepici byste měl odložit, možná to bude lepší“ dodal ještě.
Nick se jen ušklíbl a na okamžik ji nadzvedl.
„Myslíte?“
Když muž uviděl, co pod ní ukrývá, mírně si usrkl ze skleničky a pak řekl.
„Aha, ale to nevadí, můžeme z toho udělat image. Ale chtělo by to něco…třeba od Calvina Kleina. Najdeme určitě bezpočet zajímavých modelů. Tak co, jak jste se rozhodl?“
Nick zprvu zaváhal. Pak jej napadlo, že Jimmy hraje dobře na kytaru, a když časem seženou ještě někoho na bicí…Nakonec přece jen souhlasil. Nějak podvědomě tušil, že se před ním otevírá úplně nová budoucnost.
Když se mu ten muž představil jako Stanley Cromwell, ani mu tenkrát nedošlo, že tohle příjmení už někdy slyšel…