když je čas smržů...

opustil jsem lesní pěšinu
po večerní bouři
ke starému srubu
kde jsem kdysi pálil kořalku z obilí
rozdělávám oheň
a chystám lože ze smrkových větví

když spím
slyším vlastní chrápání
takže dobře vím kdy přestat
a ohřát se na plamení

ranní mrazík přikryla rosa
ptáci vzdávají hold slunci
zemi i mladé trávě
probouzím se a pozoruji
jak se blíží úvozem
dívka v oranžové sukni
vyhrnuté přes ramena
v jedné ruce gumovky
které si obouvá jen do kostela
a ve druhé starý deštník
otvíraný jen velmi zřídka
jen v přítomnosti lidí
a nejpalčivějšího slunečníka

v lese je vlhko
a její nohy mlaskavě čvachtají
jako nekonečné polibky
došla na mýtinu
aniž mne uviděla
kde ze starého pařezu
vyrůstá bujný smrček
a u něj hejno smržů

náhle se otočila
tleskla pošetile rukama
a já zůstal stát uhranutý
jako by mne nachytala
nahého v trní

přitančila ke mně
příteli vím že toho hodně umíš
ale ještě pořád velmi málo znáš…

náhodou jsem byl na místech
která jsi nikdy neviděla…

vím že jsi byl na místech
na která se nikdy nedostanu
vím že jsi viděl věci
o kterých nemám ani ponětí
vím že toho znáš tolik
než si zrovna teď umím představit
ale ještě pořád toho velmi málo víš…

něco ti ukážu
políbila mne
stáhla na zem
doutnající párou
a já zíral
jak les zavoněl
vzrušujícím rašením
podhoubí smržů...