Koloběh

K O L O B Ě H

Slast rozlita po duši, když ubližuji tělu,
kde vzrostl nový start a cíl, tam v šeru.

Jak vazká hmota v těle lpí uvězněna,
snažíc se duši stačiti by chtěla.

Jen mrzké řádky- tlející v nich podíl,
však ten čin prost vymanit se zrodil.

Barvoslepě, tupě, nicotně tu zeje,
bez počátku konce, stéká potu krůpěj.

Roztříštěna v prostoru převelikém, širém,
do jámy zve, láká, falešným to mírem.

Půlnoční krajinou řev údů nesen jest,
zahalen v spánek svět, ni spatřil to, ni slyšel.

Normálního světa za obzorem, za hranicí,
tam v prachu hyne můj korpus se vzdouvající.-

Slova z hloubi šeptají mi přívětivá,
však zvony v dálce zní- Tys vinna ,tys vinna...