Tuleni na poušti

Přiznám se, že náš národní folklór jezdit za mořem do Chorvatska, mi trochu leze na nervy. Takže jsem vymýšlel kterak shodit tu jednolitou Chorvatskou uniformu a obléci se do něčeho originálnějšího. Ale protože suma na našem rodinném kontě rozhodně nepřipomínala nekonečný oceán, bylo dovolenkové menu velmi omezené. Nicméně řešení se našlo. A bylo prosté. Stačí jít po proudu řeky Odry, která vás dovede až k vodám slaným, třebaže voda Baltského moře je slaná nejmíň ze všech „velkých kaluží.“
Ačkoli státní ředitelství silnic a dálnic země České i Polské slibovaly úžasnou dálnici z Ostravy až k pobřeží Baltu už v roce 2009, muselo naše auto absolvovat povinný test tlumičů na rozbitých okrskách Polska. Až za Lodží jsme se napojili na dálnici a posledních 200km jsme fičeli po parádní cestě.
Ubytovali jsme se v campu v krásném městečku Leba. Přestože jsme polákům velmi blízcí sousedi, dívali se tam na nás, jako na nějaké exoty z Tasmánie. I oni totiž vědí o našem národním Chorvatském sportu. Takže až přijedete k Baltu, uslyšíte tam angličtinu, francouzštinu, němčinu, italštinu, ale s češtinou se tam těžko setkáte.
Jak známo, Baltské moře se nachází víc jak 600km na sever. Letní sezóna je tam velmi krátká. Červenec a snad půlka srpna. Pak se rozfouká vítr a pobřeží Baltu zeje prázdnotou…Ale těch pár dní léta je tam neobyčejně krásně. A protože slunce, které vychází z obzoru moře, jednoho dne ráno uslyšelo češtinu, zaradovalo se a po celých deset dní přidalo na intenzitě. Teploty se přes den pohybovaly okolo 30 stupňů a i noci byly teplé. Teplota moře se však jen málokdy dostane přes dvacet stupňů. Ale po pár sekundách zástavy dechu vše pomine a vůbec se vám z vody nechce.
Městečko Leba je známo svým národním parkem, které dostalo lidový název-Polská sahara. Doveze vás tam místní vláček, nebo el.kolo, které si můžete půjčit. A taky tam samozřejmě dojdete po svých. Sousedi nám však doporučili cestu nejjednodušší a velmi příjemnou. Po břehu moře. Mělo to své výhody. Nemůžete zabloudit, a když vás bolí nohy, prostě vlezete do moře a plavete. Jak jednoduché. Těch deset km vám uběhne velmi rychle. Všude po břehu jsou umístěné tabule, kde se dozvíte o projektu záchrany ohroženého tuleně. Je docela možné, že ho tam potkáte odpočívajícího na břehu. Pak byste měli zavolat číslo, které je na tabulích a čekat na vrtulník, který tuleně odveze do tuleního kempu, kde ho ošetří a umístí mezi ostatní tulení kamarády a po adaptaci mu dají uzlíček s buchtami a pustí zpět do světa mořského.


Polská sahara je zvláštní přírodní úkaz. Seriál bez konce. Hlavní roli v tomto seriálu hraje vítr a písek. Den co den žene vítr písek dál a dál na pobřeží a doslova před očima mění krajinu. Když se letos vydáte do lesa na houby, další rok na tom samém místě naleznete jen poušť. A když se v pátek vyšplháte na obrovskou písečnou dunu, v sobotu na ni budete šplhat o desítky metrů jinde.

Národní park Polská sahara je velmi emocionální zážitek. Vidíte na vlastní oči, jak si příroda dělá, co chce. Vidíte nádherné borovice, které jsou za pár dní podemleté pískem a pak bezmocně padají k zemi. Není žádné ochrany, ani pomoci. Nejde udělat vůbec nic. Písek podemele i beton.

Túra po poušti v hlubokém písku je velmi náročná. A cesta zpět je už doslova na krev. Ale návštěva tohoto parku je jedním z nejkrásnějších zážitků.

Nebojme se tedy Baltského moře. Nejsou tam ledovce a nemrzne tam, jak se u nás někdy vypráví. Je tam normální léto jako u nás. Jen je prostě kratší. Astmatici jistě ocení vysokou koncentraci jódu v ovzduší. Poláci jsou docela přívětiví a není tam draho. A možná už i ta dálnice bude otevřená, třebaže ji od severu za desítky let podemele písek…