Intermezzo 6.část

Jako opilý se Nick k ránu dopotácel zpět do své postele, cítil se moc divně. Ta zvláštní energie, kterou mu Nella předávala, působila doslova omamně, bylo mu jako po několika skleničkách vína, ale zároveň mu brala sílu. Možná si na to musí nějak zvyknout.
Přetrpěl každý následující den a hodiny, dělící jej od setkání, mu připadaly jako celá věčnost.
Při pohledu do zrcadla si všiml, že mu tváře výrazně pobledly a pod očima se ukázaly lehké tmavé stíny. Nebral vážně starostlivé tetiny pohledy, když se každé ráno díval nepřítomně někam k oknu a mlčky usrkával svou oblíbenou horkou čokoládu.
Kdykoliv se ho zeptala, zda v noci také slyší tiše hrát někoho na klavír, jen zakroutil hlavou a neúnavně ji přesvědčoval, že se jí to asi jen zdálo anebo si zřejmě on sám pouštěl nějaké skladby. I když mu připadalo, že jej zkoumavě pozoruje, neprozradil ani zlomek ze svého podivného tajemství.
Každou noc se jako náměsíčný vydával za vábivým zvukem těch tónů a rozechvěle vyčkával, až se objeví jeho tajemná učitelka a on se pak na chvíli stane jejím nedočkavým a snaživým žákem.

Poslední noc před jeho zkouškou jej ale překvapila, čekala už na něj.
„Děje se něco? Jdu snad moc pozdě?“ zeptal se udiveně.
Zavrtěla hlavou, skoro bez dechu ji pozoroval, ve světle svíček mu připomínala lehce zvířený stříbřitý měsíční prach.
„Dnes bych si s tebou chtěla místo hraní povídat, nezlobíš se? Nikdy jsem tohle nepoznala, když jsem dospívala, byla zrovna válka, nebylo příliš času na zábavu. S tebou je mi moc dobře, skoro zapomínám, že jsem….že…“ bolestně povzdechla.
Když se pozorněji zadíval, zdálo se mu, jako by se na její průsvitné tváři zaleskla slza, malá křišťálová kapička, která se po chvíli rozplynula.
Poznal, o čem mluví, a bylo mu z toho smutno. Pomyslel na její dívčí sny a touhy, které se jí nikdy nesplnily a ani nesplní. Měl nutkání vztáhnout k ní ruku a pohladit ji, ale nebyl si jistý, zda by to vůbec bylo možné…aspoň se snažil ji utěšit.
„Taky je mi s tebou dobře, pořád na tebe myslím. Je mi líto, co se ti tenkrát stalo, bylo to… moc zlé?“
Ihned ale zalitoval, že to vůbec vyslovil, protože od něj odstoupila s vyděšeným výrazem v očích.
„Jak tohle víš?“ zeptala se suše.
„Promiň, znám to z vyprávění své tety, a nemusíš se bát, vůbec mi to nevadí, kdybych mohl vrátit čas a ti bastardi se mi tenkrát dostali do rukou…“
„…neudělal bys vůbec nic, zabili by tě bez mrknutí oka také. Tenkrát byla jiná doba, Nicku, byli to vojáci, jejich city a soudnost pohřbila krutá válka a nenávist k nepřátelům. Jméno Cromwell mne bude navždy děsivě pronásledovat, nikdy je přede mnou nevyslovuj.“
„Neznám nikoho toho jména, ale neměli právo ničit tvůj mladý život!“ řekl Nick pobouřeně.
„Víš, možná byla má smrt lepší, než žít s děsivou vzpomínkou na to, co mi tenkrát udělali. Nemysli na to, už je to pryč. Teď je nejdůležitější tvůj život, můj už dávno vyhasl. Těší mne tvé pokroky, začínáš být výborný, skoro bych řekla, že i lepší, než jsem byla já.
Jsem na tebe moc pyšná. Zítra to zvládneš, uvidíš, a tím mi také pomůžeš, tvůj úspěch bude zároveň i mým, stejně jako tvé štěstí a nastávající sláva. Je to součást mého poslání, jen tak postupem času najdu svůj klid.“
Mírně zvážněl a zadíval se na ni, měl trochu potíže pochopit, co mu vlastně říká, mluvila tak podivně. Všechno bylo vůbec zvláštní, narodili se ve stejný den a znamení, jejich otcové byli právníci, matky jim zemřely, když jim bylo dvanáct a oba měli stejný cíl. Najednou se v něm zrodil cit, který nikdy nepoznal. Touha ji chránit, být pořád s ní, jenže tohle bylo něco zcela jiného. Mohl o tom pouze snít. Přerušila jeho přemýšlení.
„Jsem ve tvé blízkosti už od té doby, co jsi sem přišel, ale bylo mi dovoleno ukázat se ti takto až nyní. Mám pro tebe také v budoucnu přichystaný dárek, ale zatím nepředbíhejme.
Ještě mi také zbývá jeden nevyřízený účet, který ale budu muset bohužel dořešit s tvou pomocí…“ dodala tiše, mírně se zamračila a její oči posmutněly.

Co může vědět o jeho budoucnosti? A jaký mu chce dát dárek? Bylo to všechno moc podivné.
I když byl hodně zvědavý, neptal se, usoudil, že si to nepřeje. Mlčky usedl ke klavíru s úmyslem zahrát jí něco, co jej napadlo právě včera.
Ta melodie mu zněla v hlavě celý den, dokonce si k ní vymyslel i slova. Když začal hrát a zpívat, přiblížila se k němu a řekla překvapeně.
„To je krásné, máš hezký hlas, co je to za píseň? Kdopak ji složil?“ Dozpíval první sloku a ponořil se pohledem do jejích průzračných oříškových očí, pak odpověděl.
„I´m the one, who loves you lately …to je zase můj dárek, složil jsem to pro tebe…“
Pak v té písni pokračoval, ani sám nevěděl, jak se mu podařilo tu skladbu tak skvěle zahrát, ale nějak tušil, kdo je toho příčinou. Když skončil, opět spatřil v jejích očích ty kříšťálově jiskřivé slzy. Najednou jako v nějakém opojení vstal a přiblížil se k ní, celý se chvěl, tak moc toužil se jí aspoň jednou dotknout.

Stáli naproti sobě, mladík a dívka-přízrak, která teď už nebyla jeho snem, a dívali se navzájem do očí. Rozdělovala je hluboká propast času, ale zároveň je sbližovalo něco krásného, co oba poznali úplně poprvé.
Po chvíli zašeptala.
„Pojď trošku blíž, něco zkusíme, poruším sice všechna pravidla, která mi dovolují být na tomto světě, ale snad se ti nic zlého nestane. Natáhni před sebe ruku
a zavři oči…“
Poslechl ji, vzrušením ani nemohl dýchat. Lehký vánek mu zvlnil vlasy a najednou ucítil na své paži jemné hlazení, jako by ji omývaly chladivé říční vlnky a příjemně klouzaly po jeho rozpálené kůži.
Zřejmě nějak působila i na jeho myšlenky, protože se
v nich na chvíli přenesl do její doby. Uviděl Richmond tak, jak jej už neznal. Hodně těch domů dnes již neexistovalo, mezi nimi proudily spousty žen ve starobylých šatech a mužů s cylindry na hlavách, dokonce viděl projíždět nádherné nablýskané kočáry, slyšel i dusot koňských kopyt. Po chvíli to náhle ustalo.
Otevřel oči a užasl, jeho ruku prosvětlovalo zvláštní pulsující duhové světlo a téměř splývala s její, zaleskl se na ní zlatý prstýnek s jantarovým očkem, vypadajícím jako slza. Pak uslyšel její tichou prosbu.
„Ještě nikdy jsem s nikým netančila, chtěla bych to aspoň jednou zkusit, splníš mi mé přání?“
Jako ve snu přikývl, aniž si vůbec dokázal představit, co se stane.
„Klidně, ale upozorňuji tě, že to vůbec neumím…“ řekl omluvně. Se smíchem mu odpověděla.
„To nevadí, jedno je jisté, zcela určitě mi nemůžeš pošlapat střevíce.“ Zasmáli se tomu.
Pak ucítil chladivý jemný dotek na svých ramenou, najednou začal klavír hrát nějakou moc krásnou pomalou melodii.
„Copak je to? Tohle neznám.“ Zašeptal udiveně.
„Ani nemůžeš, je hodně stará, Smoke in your eyes…mám ji moc ráda“ řekla tiše.
Zavřel oči a začal se pohybovat v rytmu hudby, někde před sebou tušil svou partnerku, kterou nemohl uchopit do své náruče, ač po tom až k zbláznění toužil.
Pak zkusil přiblížit své rty k jejím a měl pocit, že se na nich rozplynula veliká sněhová vločka.
Bylo to tak neskutečné a přitom nádherné. Kdyby byl tohle sen, nikdy by se z něj nechtěl probudit.
Po chvíli uslyšel tichý bolestný vzdech, už věděl, co nyní přijde…znovu otevřel oči a s lítostí sledoval, jak dívka zvolna mizí. Pocítil zvláštní slabost a mírně zavrávoral. Naposledy ještě vdechl její vůni, najednou svíčky zaplápolaly a zhasly, zůstal zde sám.
Do nadešlé tmy klavír tiše zahrál poslední tóny písně.
„… remember, who I am and who you are…“